neděle 17. října 2021 Hedvika

Beru jako zázrak, že si něco nakreslím a lidi si to chtějí pověsit na zeď, říká ilustrátor Luke Tomski

Lukáš Tomek tvoří polovinu ilustrátorské dvojice Tomski&Polanski. Uměleckým jménem si říká Luke Tomski a svým charakteristicky nakřáplým hlasem mě vítá v Illustration shopu ve Veverkově ulici na Letné. „Dáš si Nescafé? Dělali jsme jim etiketu,“ nabízí Lukáš. Když přede mě postaví hrnek s kávou, nabízí dál: „Nechceš hašlerku? Těm jsme dělali televizní reklamu.“ Čekám, kdy mi Lukáš nabídne Kofilu, Pedro, knížku od Ladislava Zibury nebo novou škodovku, to je jen malá část produktů, které jsou spojeny s ilustrací studia Tomski&Polanski.

„Ostatní byli v hospodě a já seděl a kreslil“

„Vždycky jsem byl hodně moravský člověk, do Prahy jsem původně ani nechtěl,“ začíná Lukáš naše povídání myšlenkou, se kterou do hlavního města paradoxně přichází velká část lidí, kteří se po zbytek svého pobytu musejí častěji či méně často potýkat s nelichotivou nálepkou „náplava“.

„Rozhodně jsem to neměl tak, jak to u některých lidí vidím, že je jejich snem to dotáhnout do Prahy, aby mohli říkat, že žijí v hlavním městě, budou bohatí a slavní Pražáci a všichni zapomenou, že jsou odjinud a budou se tvářit, že jsou z Prahy. Na druhou stranu jsem vlastně ani žádný cíl neměl. Já jsem si prostě kreslil,“ procedí Lukáš mezi zuby, zatímco cucá hašlerku. „Byl jsem odsouzenej k tomu, abych si kreslil. Z matematiky jsem měl čtyřku a z chemie taky.“

Kreslení Lukáše zaválo do Zlína, kde vystudoval animaci a snažil se založit firmu. „Tehdy jsem ale ještě necítil, že by to bylo ono, protože jsem se chtěl věnovat ilustraci, což jsem zjistil, když jsme byli animátoři. Zjistil jsem, že na to nejsem dobrej a že mi to nejde. Takže jsem si řekl, že budu dělat ilustraci, protože ta mě baví strašně. Tři roky jsem od rána do noci jenom kreslil, skoro nic jsem nejedl, byl jsem rád, když mi vystačily peníze na nájem. Ostatní byli v hospodě a já seděl a kreslil.

„Najednou jsem cítil, že jsem se přestal vyvíjet a dostal jsem z toho velkou hrůzu“

Po škole se Lukáš přestěhoval za ženou do Bratislavy, kde neměl žádné kamarády a nikoho tam neznal. „Tak jsem jen seděl u stolu, kreslil jsem a četl jsem knížky,“ vzpomíná Lukáš. „Pak nám postavili za stěnou našeho bytu hudební klub, čímž skončilo naše bydlení v Bratislavě, protože se tam prostě nedalo bydlet, když tam každou noc od čtvrtka do neděle duněla muzika.“

Z Bratislavy se Lukáš s ženou Margarétou odstěhovali do Nového Města na Moravě. „Tohle byla hodně zajímavá zkušenost. V Bratislavě jsem začal číst hodně filozofických knížek, ve kterých se většinou dočteš to, že nejlepší je vypadnout od lidí a někde si udržovat svoje názory stále stejné. Takže jsme to zkusili a splnili jsme si takový ten utopický sen o tom, že budeme žít někde u lesa a budeme si pěstovat zeleninu na zahrádce. Bydleli jsme na Vysočině v mém rodném domě,“ otevírá Lukáš problém, který v současnosti řeší stále více mladých párů.

„Postupně jsem zjistil, jak strašně moc mi to nevyhovuje. Bydleli jsme v blízkosti mých o generaci starších rodičů, potkávali jsme pořád stejné lidi, každý den řešili ty stejné problémy a najednou jsem cítil, že jsem se přestal vyvíjet a dostal jsem z toho velkou hrůzu. Mě strašně baví se učit a k životu potřebuji cítit to, že se vyvíjím. A k tomu je podle mě potřeba žít život. Když žiješ, tak ti do cesty přicházejí nejrůznější problémy, které musíš řešit, ale na té Vysočině jsme žili život hodně jednotvárně. Ve velkém městě každý den řešíš nové výzvy, byť jsou to opravdu malé věci jako třeba to, že na někoho koukáš v tramvaji a přemýšlíš, jestli ho máš pustit sednout.“

„Na Vysočině jsme zjistili, že jsme pořád ještě mladí lidé, kteří prostě potřebují žít, musejí něco dělat, vidět bezďáky, vidět bohaté lidi, potkávat lidi z oboru, věnovat se kultuře a spoustě dalších věcí, ať je to rozmanitý,“ vysvětlil Lukáš.

„Myslel jsem si, že je Praha špinavý město, kde bydlí důležitý lidi, kteří se pořád za něčím ženou“

První kontakt s Prahou pro Lukáše představovala jeho nynější kolegyně Ilona, která je z Lipenců u Prahy a od mládí se v hlavním městě pohybovala. Potkali se na soutěži v kreslení. „Ona mě porazila, pak jsme se bavili o ilustraci a zjistili jsme, že máme úplně stejný názory. Ilona tehdy bydlela na Žižkově, takže jsme chodili po Žižkově, povídali si o ilustraci a z toho našeho povídání vyplynulo, že ani jeden z nás nechce a ani vlastně neumí dělat nic jinýho.“

Prahu Lukáš nejdřív nevnímal vůbec pozitivně. „Myslím, že než jsem Prahu poznal, vnímal jsem ji dost omezeně, myslel jsem si, že je to špinavý město, kde bydlí důležitý lidi, kteří se pořád za něčím ženou a že se mi tu prostě nebude líbit. Tohle vnímání bude v lidech jako jsem já zakořeněný taky kvůli tomu, že se u nás na Vysočině hodně nadávalo na Brno a na Prahu, byť nejvíc nadávali lidi, kteří ani v jednom nebo v druhém městě třeba ani nebyli, takže tím člověk nasákne,“ uchechtl se Lukáš.

„Když jsem přijel do Prahy a začal jsem ji poznávat, zjistil jsem, že je to bomba. Na každém rohu se děje nějaká akce, ale přitom to město není zase tak velký, takže můžeš na ulici poznávat lidi, který znáš, což mám strašně rád, protože mi to přináší ten pocit maloměsta, ale zároveň není žádný problém tady zmizet a být zmizelej.“

„To byly maily v angličtině, všichni byli velice uctiví, žádný hej počkej“

Lukášovo přistěhování do Prahy znamenalo pro pracovní projekt nový impulz. „Start naší ilustrace bylo vlastně falešný portfolio, ale přiznaně falešný. Tím portfoliem jsme vlastně řekli, co chceme dělat a díky tomu nám začaly chodit nabídky,“ vzpomíná Lukáš.

Portfolio umístili Lukáš a Ilona na zahraniční sítě s doménou „.com“. I jméno jejich studia vyvolávalo dojem, že jde o cizince, a tak s nimi začali i čeští klienti z opatrnosti komunikovat v angličtině. „To byly maily v angličtině, všichni byli velice uctiví, žádný hej počkej. My jsme s nimi tu hru hráli a taky jsme jim v angličtině odpovídali. A udělali jsme moc dobře, protože se k nám chovali úplně jinak, než ke studentům, kteří dělají byznys sami na sebe.“

Po roce bydlení v Praze Lukáš s Ilonou pořídili prostor, kde je zájemci najdou dodnes, ve Veverkově ulici na Letné. „Dřív tu bylo tetovací studio a pro nás to je úplně super prostor. Zpočátku jsme tu seděli a kreslili, najednou přišli první lidi, že by chtěli vytisknout tu naši ilustraci, tak jsme vytiskli jednou, podruhé, pak už tady byl dav lidí, a tak jsme si řekli, že uděláme obchod. To původně nemělo být tak, že si otevřeme obchod s ilustracemi, to prostě vzniklo úplně samo. Přišlo si to za námi.“ Dnes je obchod s ilustracemi tak časově náročný, že objednávky a veškerý kontakt se zákazníky vyřizuje Lukášova manželka, aby se Lukáš mohl věnovat samotné tvorbě.

„Když od nás chce někdo zakázku, prochází tak trochu sítem“

Ilustrace studia Tomski&Polanski vznikají digitálně díky programům Photoshop a Illustrator od firmy Adobe. „Když děláš digitální ilustraci, musíš respektovat technologii. Vychytali jsme si postupy a programy, ve kterých makáme a z toho ten náš styl vlastně vykrystalizoval. Náš obor je zakázková ilustrace, při které klientům často hotová díla ještě upravujeme podle jejich představ. Celý obraz je ve vrstvách, takže něco zmenšíš, posuneš, upravíš. Tím pádem je prostě digitální technika nejlepší, nedokážu si představit, že bych něco namaloval ručně a pak to muset přemalovat znovu kvůli jednomu detailu, který není podle představ zákazníka. Tohle je velká výhoda práce v digitálním prostředí.“

Styl Lukáše a Ilony je charakteristický a snadno rozpoznatelný. „Vlastně nevím, jak dlouho je náš styl charakteristický, ale vím, jak jsme se k němu propracovali. Bylo to díky tomu, že jsme nedělali věci, které jsme dělat nechtěli nebo ke kterým jsme neměli vztah. Pořád jsme hledali styl, vyzkoušeli jsme snad milionkrát všechny styly a když je zkrátka všechny vyzkoušíš, pak je ti jasný, co chceš dělat.“

Lukášovi a Iloně se daří, o tom svědčí naplněný kalendář. „V podstatě celý rok máme zabookovaný. Když od nás chce někdo zakázku, prochází tak trochu sítem, musí umět skvěle popsat svou představu a poslat inspirační zdroje. Když nám tohle někdo nedá, tak zakázku neděláme, protože pak zkoušíš, oni ti řeknou, hele je to super, je to úžasný, akorát tohle udělejte tak a ve finále zjistíš, že to musíš celý udělat úplně znovu a úplně jinak. Zkrátka mám rád lidi, kteří vědí, co chtějí, díky nim pak máme hodně dobrých projektů.“

Podle mě je prostě zázrak, že si něco nakreslím a lidi to ode mě chtějí koupit

Lukáš se úplně nehrne do vyjmenovávání velkých klientů, pro které kreslil, ale když ho poprosím, přece jenom spustí. „Teď děláme vizuál pro Kofolu, dělali jsme pro Nike, pro Vodafone, pro největší české nakladatelství Albatros, dělali jsme pro hollywoodskou produkci filmu Grandhotel Budapešť, pro Festku, pro Eurosport nebo pro Škodu. Máme zkrátka spoustu skvělých klientů, ale nesoustředím se na jména, protože je to někdy svazující v tom, že lidé někdy chtějí to stejné, co jsem už dělal pro někoho jiného.“

Přes časovou vytíženost zakázkami si Lukáš dělá čas i na volnou tvorbu. „Nestíhám se moc koukat na seriály, nechodím na fotbal, kam bych chodil rád, nechodím do hospody, ale prostě se místo toho věnuju kreslení volné tvorby. Můj život je prostě naplněnej kreslením,“ usmívá se Lukáš.

„Podle mě je prostě zázrak, že si něco nakreslím a lidi to ode mě chtějí koupit a pověsit si to doma na zeď! Je to jen papír na zeď! Každého takového člověka, který k nám přijde si moc vážím! Často si vzpomenu na studentská léta, kdy jsem seděl, kreslil a říkal si, že budu strašně spokojenej, až budu mít na jídlo a na nájem. To teď mám, uživím rodinu, navíc si můžu koupit dobrou tiskárnu nebo lepší počítač na práci.“

A co bude dál? „Nechávám to organicky žít, to se mi vždycky vyplatilo. Do budoucna se chci věnovat volné tvorbě, ale ani nechci zavrhnout zakázky, protože mě hrozně baví kontakt s lidmi. S manželkou bydlíme pořád na stejné adrese ve Vokovicích v Praze 6, miluju Prahu a chci tady zůstat.“

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Honza Faltus

Štítky rozhovor, umění, ilustrace, Luke Tomski, Lukáš Tomek, Tomski&Polanski, Praha

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.