Brnem hýbe aférka, kterou rozpoutala údajně tři roky stará fotografie primátorky s bílým práškem. Na snímku se politička se svým nerozlučným druhem a spolustraníkem Robertem Kerndlem usmívají na lajnu neznámé látky. Do celého dění se navíc první žena Brna zamotává neobratnými vyjádřeními, ze kterých není zřejmé, zda je obrázek podvrh, nebo jen zachycením jednoho z momentů veselého večera.

Moderní doba přinesla člověku něco, co dříve neznal – přístup k obrovskému množství informací. Ty se však staly zbraní proti němu. Proti zbrani se musíme bránit.

Stát žije na dluh. Utrácí víc, než kolik má, a pokud s tím nic neuděláme, dopadne to s námi hodně špatně. Proto musíme jednat hned. To je ta nejstručnější a zcela pravdivá odpověď na provokativní nadpis mého dnešního zamyšlení.

Zákon o podpoře v bydlení a podpora bydlení obecně jsou u nás široce diskutovaná a hlavně dlouhodobě koncepčně neuchopená témata. Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s resortem práce a sociálních věcí nyní přichází s vlastní verzí zákona, který má přinést systémové řešení této problematiky.

V rámci tzv. redefinice znásilnění nám nejde “jen” o vsunutí podmínky souhlasu či nesouhlasu s pohlavním stykem. A to proto, že jsme přišli na konkrétní věci, které by posílily ochranu dětí před sexuálním násilím. To se v českých rodinách, bohužel, děje (14 % Čechů hlásí, že jsou oběťmi sexualizovaného násilí podle průzkumu pro iniciativu Pod svícnem od agentury IPSOS).

Stavební zákon prošel parlamentem a již leží na stole prezidenta republiky. Chtělo by se zakřičet aleluja. Po všech těch letech jednání a probírání jednotlivých paragrafů mám pocit, že tím posledním, koho ještě stavební zákon zajímal, byli hlavně politici. A to je u takto důležitého zákona pro budoucnost ČR samozřejmě smutné. Co nám tedy „stavebák” přináší?

Středeční návštěva italské premiérky Giorgie Meloniové potvrdila formování spolupráce mezi třemi významnými osobnostmi evropské pravice. Meloniová se již v únoru tohoto roku potkala s Manfredem Weberem, předsedou Evropské lidové strany (EPP) v Evropském parlamentu. S ním se nedávno potkal i český premiér Petr Fiala a zjevně si velmi porozuměli a to i v myšlence postupného sbližování dvou evropských demokratických stran – EPP a Evropských konzervativců a reformistů (ECR), jejíž jedním ze spolu zakládajících členů je i Fialova ODS.

Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu… Domácí násilí, téma, které bylo ještě před rokem na okraji zájmu i pozornosti, najednou na okraji nestojí a my se tak týden co týden v médiích dočítáme o hrůzách, které si nezadají s nejhoršími americkými thrillery. Je v tom krev, jsou v tom děti, často jsou v tom ale zejména psychická traumata, u kterých víte, že jen tak prostě nezmizí. Ne nadarmo se jednou plná místnost hrdinek a hrdinů, kteří domácí násilí museli přežít, shodla, že nejhorší jsou ty dopady na psychiku. Jedna z nich dlouho poslouchala, že je naprosto příšerná řidička, že už řídit nikdy v životě nechce.

Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger se před třemi desítkami lety ptal, komu má zavolat, když chce mluvit s Evropou. Chtěl tím naznačit, že nemá žádný protějšek, který by reprezentoval zahraniční politiku kontinentu. Je pravdou, že společná evropská „zahraniční politika“ existovala po dlouhá léta pouze na papíře. Teprve selhání Evropy při potlačení konfliktů na Balkáně v 90. letech bylo impulsem pro vytvoření reálného bezpečnostního rámce. Po vstupu v platnost Maastrichtské smlouvy se společná bezpečnostní a zahraniční politika stala reálným pilířem Evropské unie. Funkci Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku v současnosti vykonává Španěl Josep Borrell. Neoficiálně je označován jako ministr zahraničních věcí Evropské unie.

Evropská komise oznámila dočasné změny v politice veřejné podpory Evropské unie. Změny jsou reakcí na to, že Spojené státy upřednostňují svůj domácí průmysl a přitahují investice do Severní Ameriky prostřednictvím zákona o snižování inflace (Inflation Reduction Act – IRA) s jeho zelenými dotacemi ve výši téměř 400 miliard dolarů. Od přijetí tohoto zákona probíhá mezi EU, USA a Čínou závod o přilákání zelených investic. Nutno dodat, že již předtím USA i Čína svou subvenční politikou zvýhodňovaly své vlastní podniky a nějakou regulaci veřejné podpory vůbec neřešily.