Příběh z mise vojáka: Horory poválečného Burundi

Pondělí, 18. května 2020, 19:55

Co prožívají a vidí vojáci na misích? Jaké poznatky si z těchto misí odnášejí? Dnes se ptáme vojáka nizozemské armády na jeho zkušenosti z mise v Burundi, státu ve střední Africe, kde jsou následky občanské války viditelné dodnes.

Premium

Kdo: Major - nizozemská armáda
Oblast mise: Burundi
Redakce nedostala povolení sdílet v rámci článku jméno vojáka.

Co jste měl při misích v popisu práce?
V Burundi jsem měl na starosti skupinu jejímž úkolem bylo vyměňovat si zkušenosti s místními bezpečnostními složkami tak, aby se dostaly na vyšší úroveň.

Z vašeho vyprávění vím, že kromě Burundi jste zažil mise například i na Blízkém východě. Dá se kulturně Burundi srovnat například s Irákem co se týče přístupu k ženám?
Prvně je třeba si uvědomit, že Burundi byla belgická kolonie, což znamená, že jsou tam lidé většinou křesťané. Celkově je tam tedy rovnost mezi muži a ženami brána jinak, než třeba v Iráku nebo Afganistánu. Skoro bych řekl, že v Burundi ženy dělají na rozdíl od mužů snad úplně všechno. Jedním z důvodů byla genocida, která se v zemi odehrála stejně jako v sousední Rwandě mezi Hutuy a Tutsii. Skončilo to tak, že v určitý moment v zemi nebylo dost mužů ve věku, ve kterém by mohli společnosti přispět k jejímu fungování. V podstatě z populace zbyly hlavně ženy, které pak převzaly většinu povinností a staraly se téměř o všechno. Hodně komunikace se tím pádem odehrávalo s ženami.

Řekl byste, že ženy v Burundi převzaly vůdčí roli?
Do určité míry ano. Když jsem v Burundi v roce 2006 byl, tak i ti muži, které jsem kolem viděl, nic moc nedělali. Ženy ale dělaly téměř vše, pracovaly na polích, vychovávaly děti. Muži mnoho let hlavně válčili.

Bylo vlivem války možné pozorovat i jiné následky, než například převzetí určitých rolí ženami?
Co se dělo v Burundi poměrně často, bylo znásilňování žen z jiných kmenů, což bylo bráno jako určitá forma boje a snaha poškodit nepřátelský kmen. Často se pak objevovaly případy, kdy žena porodila dítě, které nebylo jejího muže a následkem toho ji vlastní rodina vyhodila z domova i s dítětem. Rodina se styděla za to, že dítě není z jejich kmene a potrat většinou nebyla možnost. S čím jsme se pak poměrně často setkávali bylo, že ženy končily s dětmi na ulicích bez ničeho.

A co třeba problematika albínů na tomto území?
Pokud se člověk v Burundi narodil jako albín, nazývali ho zombie. Ve většině regionů země si pak lidé mysleli, že pojídání částí těla albína jim vyléčí nemoci jako je aids nebo malárie. V Burundi jsem viděl hodně lidí bez končetin, kteří o ně kvůli této pověře přišli. (Poznámka redakce: u albinotického jedince nedochází ke tvorbě melaninu, což se projevuje na zbarvení částí těla. Charakteristikou těchto jedinců je například bezbarvá kůže a červeně zbarvené oči.)

Mohl byste uvést ještě nějaké další případy, se kterými jste se setkával?
Ano, například gayové měli v zemi velmi těžkou situaci, protože za homosexualitu se v Burundi dával trest smrti. V této zemi tedy bylo pro gaye extrémně nebezpečné ukázat svou orientaci. Ke mě byli místní gayové otevření, protože mě považovali za „pokrokového zápaďáka“, ale běžně to nikde říct nemohli.

Stalo se během mise něco, co vás překvapilo, nebo nad čím jste se pozastavil?
Každý den člověk něco viděl. Jednou to byla skupinka Francouzů vysedávající celý týden s mladými 17ti nebo 18ti letými dívkami na hotelu, které tam s muži trávily čas jen proto, aby něco snědly a vydělaly trochu peněz. Jindy se člověk zase setkal s albíny, kteří postrádali končetiny. Často jsme vídali ženy s jedním či dvěma dětmi na ulici, protože je vlastní rodina a kmen vyhodili. Navštívil jsem i hodně sirotčinců.

Byl jste vy a další vojáci před odjezdem na misi nějak vyškoleni? Myslím tím například jak se v dané zemi chovat, co čekat?
V Nizozemsku jsme měli dobrý program, ve kterém jsme se dozvěděli více o dané zemi a jak se v některých situacích chovat. I tak je to ale občas těžké, protože kulturní rozdíly mohou být dost velké. Například si nedokážu představit, že bych jako 18ti letý voják věděl, jak reagovat, když přede mnou policie bije mladíka, který se na silnici dopustil přestupku. V Evropě by člověk dostal pokutu, v Burundi se trestá fyzicky a ne jen jednou ranou. Problém je, že člověk v některých chvílích zasáhnout nemůže i kdyby chtěl, protože neví, jaké následky to bude mít v momentě, kdy z mise odjede. Člověk tedy musí být se svým západním smýšlením v některých směrech opatrný.

Co jste tedy dělal, když jste viděl něco, co podle vás nebylo v pořádku?
Osobně jsem měl v okolí lidi, za kterými jsem mohl přijít, pokud jsem viděl něco, co nebylo v pořádku. Přes ně se to pak řešilo jinými cestami. Zasahovat ihned se zpravidla nemohlo, ale i tak se občas stalo, že někdo zasáhl, protože to prostě byla jeho přirozená reakce.