Pondělí, 20. dubna 2020, 18:05
Co prožívají a vidí vojáci na misích? Jaké poznatky si z těchto misí odnášejí? V dnešním rozhovoru se ptáme podplukovníka americké armády na jeho zážitky z misí v Iráku.
Co bylo během mise Vaší prací?
Byl jsem polní dělostřelecký důstojník, takže jsem pracoval hlavně s pěchotními a obrněnými jednotkami americké armády. Nicméně dělali jsme všechno od střílení z děl a volání blízké letecké podpory až po úpravu dělostřeleckých misí.
Kdy jste byl v Iráku nasazen poprvé?
Moje první nasazení bylo hned se začátkem války v Iráku a svrhnutím Saddáma Husseina z vlády na začátku roku 2003. Z těch 12ti měsíců, co jsem tam byl, se nejvíc bojovalo v březnu a dubnu, pak byl Irák už, co se běžného boje týče, celkem klidné místo. Hodně lidí bylo rádo, že byl Saddám pryč, ale zároveň nastal v zemi chaos. Vláda byla destabilizovaná, protože prezident, pokud mu tak někdo chce říkat, byl odstraněn, a tak si myslím, že lidé byli v jakémsi zmatku. Takže místo toho, aby jsme stříleli na nepřítele, jako jsme běžně dělávali, jsme najednou mluvili s místními, kteří za námi chodili s tím, že potřebují pitnou vodu, elektřinu, opravit školu, pomoct při porodu. V mých 23 letech jsem najednou byl snad u všeho, co by si člověk dokázal představit. Lidi za námi chodili se žádostí o pomoc, no a protože jsme byli američtí vojáci v uniformě, znamenalo to, že máme být tím nejlepším příkladem všeho, co ve světě děláme.
Když tedy v Iráku většinu dobu neprobíhaly bojové operace, jaké tedy?
Většinou tak zvané MedOps, kdy jsme doručovali zdravotnické zásoby do oblasti. Byl to skvělý způsob jak začít komunikovat s místními. Dáš jim potřebné zdravotnické zásoby, naši doktoři a sestry se můžou občas na někoho rychle podívat a dá ti to příležitost si s komunitou vybudovat dobré vztahy. Začnou nám věřit, dávat informace o těch nepřátelích, které stále hledáme a celkově to vytváří bezpečnější a zdravější prostředí pro všechny.
Setkal jste se někdy v rámci těchto nebojových operací s nějakými kulturními výzvami? Tedy, museli jste někdy řešit něco, co by Vás ve vlastní zemi ani nenapadlo?
Jedna z věcí, kterou jsme časem zjistili byla, že na místě mnoho žen potřebovalo lékařskou péči. Jenomže u mě jako cizího chlapa nepřipadalo v úvahu, abych na tu ženu sahal, to mohl jen její otec, muž nebo jiné ženy. Najednou jsme zjistili, že potřebujeme v naší jednotce více žen, což bylo dost těžké, protože jsme jako armáda prostě neměli dost lékařek, které bychom mohli jen tak poskytnout. A vlastně nešlo jen o lékařky, potřebovali jsme i ženy, které by dělaly běžné bezpečnostní kontroly či zajišťovaly komunikaci s místními ženami. Celkově by bývala komunikace s místními mnohem snazší, kdyby některé věci dělaly ženy.
Co jste tedy dělali v situacích, kdy jste ženu, například lékařku, po ruce prostě neměli?
Pochopitelně jsme se snažili udělat maximum a místním vysvětlit, že jejich kultuře rozumíme, ale že lékařku zrovna nemáme. Snažili jsme se jim vyhovět, například tím, že mužský člen rodiny mohl být neustále přítomen. Občas ani to nestačilo, takže pak nezbývalo, než počkat, až dorazí lékařka, která by zákrok mohla provést.
Máte nějaký další příklad, kdy se vám žena v týmu hodila?
Mám příklady, kdy jsme měli lidi s bombami připnutými na těle. V tom momentě bylo fajn mít kolegyně, které pomáhaly uklidnit některé místní ženy a pomoct se zabezpečením místa a pomoct i s některými zdravotnickými věcmi. Taková žena neměla dva metry, pravděpodobně nevzpírala celý barák, ale byla v mnoha okamžicích mnohem hodnotnější než obří chlap. Taková žena se tak stává velmi specializovanou osobou, o které musíte přemýšlet, než půjdete na misi jako je tato. Máme náklaďáky, které potřebujeme? Ano. Máme lékařské potřeby? Ano. Kolik s sebou máme žen? Je to jedna z mnoha věcí o kterých je potřeba přemýšlet, než někam vyjedeme.
Neděle, 5. dubna 2020, 09:51
Co prožívají a vidí vojáci na misích? Jaké poznatky si z těchto misí odnášejí? Netradičním způsobem jsme se ptali na zážitky vojáků různých národností a v příštích několika dílech si budete moct přečíst výběr těch nejzajímavějších.
Takže myslíte, že mít s sebou ženy v některých okamžicích situaci usnadňuje?
Bez žen na misích, i přes to, že jako chlap tomu dáváš maximum, občas může dojít k nedorozumění. Následkem toho pak máš najednou místní, kteří běží domů s tím, že ti Američané jsou příšerná zvířata, hrozní lidé, kteří chtějí ublížit jejich ženám a dětem. Další den se vypořádáváš s místními, kteří ti připevňují bomby na tvůj Humvee a tak podobně.
(Poznámka redakce: HMMWV, zkomoleně Humvee, je vysoce mobilní víceúčelové kolové vozidlo, jinak řečeno americké vojenské terénní vozidlo.)
No a to nechceš. Takže tvým zájmem je ukázat, že jsme nejvíce soucitnou profesionální silou na světě.
Takže mít ženy, které nám pomáhají s bezpečností, lékařskými záležitostmi, ale také uklidňují děti nebo pracují jako tiskoví mluvčí, se hodí. Takové ženy mohou říct lidem, že máme zásoby léků a tak dále. A ještě snazší je, když to slyší od někoho místního.
Sháněli jste tedy místní ženy, které by Vám překládaly?
Vždycky, když jsme dorazili na místo, sháněli jsme překladatele. Takoví lidé jsou hodnotný zdroj informací, ale sami na tom také vydělávají. Nicméně i tak riskují životy tím, že pro nás pracují. Překladatelka, kterou jsem měl já na jedné z misí v Iráku byla skvělá. Občas jsme jezdili na jednání, kde v okresní radě měli i ženy. Naše překladatelka pak byla velmi žádaná a občas tyto zástupkyně chtěly mluvit více s ní než se mnou, ale postupně to budovalo důvěru i mezi těmi ženami a mnou. Vytvářelo to důvěru, kterou bych s mužským překladatelem asi úplně nezískal. Další výhodou byla jednání s představiteli Sunnitské komunity, protože sama překladatelka byla Sunni. Na jednání s Shii jsem ji vůbec nebral, protože by z jejího jména ihned věděli, že k nim nepatří.
(Poznámka redakce: Sunnité a Šíité jsou dvě hlavní větve islámu, které jsou tradičně znesvářeny. Velmi zjednodušeně, k rozdělení na dvě větve došlo kvůli sporu o nástupnictví po smrti proroka Mohameda. Většina byla pro volbu duchovní autority, zatímco menšina byla pro to, aby se vůdcem stal jeho bratranec a zeť, Ali. Tato skupina se stala známou jako stoupenci Aliho; v arabštině Shiat Ali, nebo jednoduše Shia/Šíité.)
Nicméně v tomto případě se jednalo spíše o náboženství než o problém muž vs. žena, že?
Ano, ale ani tak jsem ji nechtěl vystavovat nebezpečí. Další věc byla, že u některých překladatelů mužů jsem si nemohl být jistý, že překládají vše tak, jak je to řečeno. Občas jsem je poslouchal a říkal jsem si; „no, úplně si nemyslím, že říkají to, co mi překládáš“. Občas to překládali v určitém úhlu pohledu, aby mě někam vmanipulovali. Například, občas věci překládali tak, abych si myslel, že ti, se kterými vyjednávám, jsou nepřátelé, kteří nás chtějí zabít. Překlady byly tedy dost zásadní věc. Moje překladatelka, na druhou stranu, byla sakra dobrá, protože její překlady byly dost profesionální a byla schopná překládat jak muže, tak ženy. Navíc byla schopná mi říct věci typu, ten člověk ti neodpověděl na žádnou z tvých otázek a tak dále. Muži ji respektovali, protože měla ochranu amerických sil a věděli, že má určitou moc. Byla také schopná mluvit se ženami a dětmi. Nebyla nůž s jednou čepelí, byla kapesní nůž, který měl mnoho různých čepelí. Takže se stala velmi cennou. Měla schopnost přimět lidi, aby mluvili.
Pondělí, 13. dubna 2020, 11:07
Co prožívají a vidí vojáci na misích? Jaké poznatky si z těchto misí odnášejí? Zatímco v minulém rozhovoru jsme se ptali důstojníka amerického námořnictva na jeho zážitky z Afghánistánu, v dnešním rozhovoru se ptáme podplukovníka nizozemské armády.
Stalo se někdy, že by místní muži, se kterými jste vyjednával, odmítli, aby překládala žena?
Ano, občas se stalo, že to muži odmítali, především ti starší. V té chvíli jsem se na ně podíval a řekl; „Tato konverzace teď hned končí,“ a zvedli jsme se k odchodu. Pokud nedokáží komunikovat s překladatelem, kterému věřím, ztratí miliony dolarů z kapsy USA. Prostě to nedostaneš, čau. Pro někoho v jejich pozici to bylo dost nepříjemné. Většinou pak už chápali, že ona je klíčem k zámku ve smyslu toho, co jsme jim nabízeli.
Byli překladatelé někdy cílem útoků?
Ano, skoro pořád. Doufám, že už se situace zlepšila. Ale ano, vždy tam byl někdo, komu se nelíbilo, co dělali, nebo naopak někdo, kdo chtěl jejich práci. Překladatelé dostávali slušné peníze, takže i kvůli tomu se stávali častým cílem. Moje překladatelka mi říkala, že má ze strachu po baráku schovaných několik zbraní. Speciálně když překladatelé žili v oblasti, ve které jsme zrovna nevedli žádnou operaci, tak jsem nemohl říct, dej mi minutku a já ti tam rychle zavolám pár tanků a letadel. Takže kdyby se něco dělo, ani jsem nemohl rychle nijak pomoct. Pravděpodobně bych přišel pozdě. Takže pro mě právě oni byli opravdovými hrdiny. Jeden den jsem tu moji překladatelku potkal, ona řekla, že mi byla přidělena a v rámci 15ti měsíců jsi v bodě, kdy jí věříš cokoliv, co řekne. Bral jsem od ní informace a na základě těch pak připravoval plán pro mé jednotky. Chce to hodně důvěry a to je něco, co tě na vojenské škole nenaučí.
Vzal jste si z těchto misí v Iráku nějaké poučení či zkušenosti, které jste později aplikoval při své práci?
Ano, vzal jsem si hodně. Člověk musí pamatovat na kulturní rozdíly, například v chování vůči ženám a dětem. Taky je nutné chápat, že co člověk dělá z dobrých pohnutek, může mít v dané oblasti negativní dopady. Je také dobré vždy znát místního, který ti může prozradit, co se v oblasti skutečně děje a naučit tě zvyky jejich kultury. A v neposlední řadě zacházej se všemi stejně a předpokládej, že jsou stejně schopní ... protože jsou.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
