Příběh z mise vojáka: Studna a neviditelný Talibán

Prací, které vojáci v době mise musí vykonat, je mnoho, jaká byla ta vaše?
Měl jsem na starost, mimo jiné, návštěvníky, kteří přijížděli do hlavního sídla ISAF, tedy sídla mise vedené v Afganistánu do roku 2014. Mým úkolem bylo doprovázet tyto návštěvníky do různých koutů Afganistánu, aby se mohli setkat s místními lídry, ale například i s různými ženskými uskupeními.

Často se říká, že západní státy se snaží pomáhat v zemích blízkého východu, aniž by znali místní kulturu a zvyklosti. Byl jste někdy svědkem takové situace?
Jednoznačně ano. Během doprovázení lídrů z NATO po Afganistánu jsme kromě schůzek s afgánskými vůdci zařizovali i návštěvy provinčního rekonstrukčního týmu. V mnoha provinciích takový tým přicházel s malými projekty, typu stavby budov, silnic, studen na vodu, které měly napomáhat ekonomickému rozvoji daného regionu a tím i urychlení zajištění bezpečnosti a přispění k celkové stabilitě země. Jedním z větších projektů ve východní provincii blízko Jellalabadu v té době byla výstavba studny, o kterou požádala místní komunita mužů. Řekli nám, že studna by významně pomohla ekonomice vesnice, protože by lidé z okolních vesnic chodili studnu využívat a pravděpodobně i začali nakupovat další produkty včetně jídla. Jejich návrh nám přišel jako skvělý nápad, takže jsme studnu postavili. Problém byl, že místo stability jsme pozorovali přesný opak. Studna byla dvakrát zničena, údajně Talibánem, v průběhu noci, když v okolí nebyli žádní pozorovatelé. Naše jednotky navíc žádné informace o přítomnosti Talibánu v dané oblasti neměly. Zkoušeli jsme je najít, ale marně.

Kdo vám řekl, že studnu ničí Talibán?
Řekli nám to muži z místní komunity proto, abychom studnu postavili znovu. Až o něco později jsme se dozvěděli, že se vůbec nejednalo o Talibán, ale o akci jejich vlastních žen. Ty nechaly studnu dvakrát zničit aby mohly i nadále chodit pro vodu k řece.

Proč by něco takového dělaly? Neměla studna naopak usnadnit jejich práci?
Byl to jejich jediný způsob, jak opustit vesnici a setkat se s dalšími ženami z okolních vesnic. Pokud by voda byla přivedena přímo do vesnice, manželé žen by už neměli důvod své manželky samotné kamkoliv pouštět. V takovém případě by ženy ztratily poslední možnost, jak se bez doprovodu manžela setkávat s jinými lidmi. Nakonec by to skončilo tím, že ženy z vesnic bez studny by nadále chodily k řece, ale ženy z vesnice se studnou by o tuto možnost úplně přišly.

Jak jste se nakonec dozvěděli, že zničení studny naplánovaly místní ženy a ne Talibán?
V roce 2009 se v oblasti nacházel americký útvar speciálních operací, který měl ve svém týmu také ženy. Účast žen byla nutná především kvůli možnosti komunikovat a získávat informace od místních žen, které tvoří nějakou polovinu Afgánské populace. Afgánské ženy běžně s muži nekomunikují, nicméně často mají užitečné informace, které opačnému pohlaví odmítají říct. To stejné se stalo i v případě zničené studny. Naše kolegyně ze speciálních jednotek se místních žen ptaly, zda něco vědí o přítomnosti Talibánu, který ve vesnici ničí studnu. Ženy otevřeně přiznaly, že ničení mají na svědomí ony, protože si jí ve vesnici prostě nepřejí. Byl to dle jejich názoru jen další způsob mužů, jak je kontrolovat a zabránit jim v setkávání se s přítelkyněmi.

Jak jste nakonec celou situaci vyřešili?
Nakonec jsme se rozhodli studnu znovu nepostavit a místo toho komunitě poskytnout filtrační systémy u řeky, které lidem poskytují pitnou vodu a čistí ji od pracích a jiných prostředků, které jsou do vody vypouštěny. Tímto způsobem jsme pro komunitu mohli něco udělat, aniž bychom bránili ženám v jejich možnosti interagovat.

Změnilo to nějak váš postoj k nutnosti informovat se o kultuře země, do které vás vysílají, nebo k potřebnosti žen ve vojenských složkách?
Když jsem v jižním Iráku v roce 2011 velel letecké záchranné jednotce, vždy jsem se ujišťoval, že alespoň čtvrtinu mého týmu tvoří ženy. V momentě, kdy bychom vyzvedávali zraněné, mezi kterými by byla místní žena, potřeboval jsem mít v týmu kolegyni, která bude schopná se zraněnou komunikovat, podívat se na místo poranění a postarat se o ní. V některých kulturách ženy mužům nesmějí ukazovat tělo, i kdyby krvácely, takže mít ženu v týmu bylo zásadní. Nebýt Afganistánu, asi bych o potřebě žen v týmu tolik nepřemýšlel.

K velké změně také došlo v naší společnosti, kdy speciální jednotky byly většinou ženám uzavřené. Celkový názor byl, že ženy by v týmu byly přítěží, protože by nesnesly stejnou zátěž jako muži. Nakonec jsme ale stejně zjistili, že spousta žen je schopná běžet, nést zátěž nebo střílet stejně dobře jako muži. I takové ženy existují a proč bychom jim měli zavírat dveře? Musíme bojovat chytřeji, abychom bojovali lépe, takže zahrnout druhou polovinu naší populace je toho součástí.