Příběh z mise vojáka: Ten odpad jsme my

Co přesně jste ve Středoafrické republice dělali? Co bylo Vaším úkolem?
Ve Středoafrické republice bylo součástí naší práce získávání informací od místních lidí pro konkrétní misi. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, bylo vybudovat si přátelský vztah s místními a ukázat jim, že jsme nepřijeli jen vytvářet chaos. Museli jsme místním ukázat pozitivní aspekty spolupráce s vládou a armádou. I kvůli tomu jsme jeli do vesnice přesně na hranici mezi křesťanskou a muslimskou částí země v Obo provincii, poblíž Konga. Ta vesnice byla poměrně velká a žily tam pospolu křesťanská a muslimská komunita. Rozhodli jsme se ve vesnici postavit dívčí školu, protože nám místní křesťanští vůdci řekli, že by se jim škola opravdu hodila. Stavbu školy jsme naplánovali a dokonce dohodli dojíždění učitelů z Bangui, hlavního města Středoafrické republiky, aby dívky učili. Chlapci už svou školu měli, ale dívky ještě ne, proto jsme se rozhodli pro stavbu školy pro dívky.

Stavěli jste školu sami, nebo jste zaměstnávali místní lidi?
Ke stavbě nakonec ani nedošlo. Vyskytnuly se problémy s radikálními členy muslimské komunity, kteří nechtěli, aby jejich dcery byly vzdělávané. Především si nepřáli, aby jejich dcery byly vyučovány ve škole, kde by neměli kontrolu nad tím, co je kdo učí. Zároveň ale měli pocit, že by jejich komunita byla znevýhodněná oproti křesťanské komunitě, kdyby dovolili křesťanským dívkám do školy chodit. Takové vzdělané ženy by pak mohly prospívat, opustit vesnici a možná se vrátit s bohatstvím, které by ty muslimské neměly.

K čemu tedy nakonec došlo?
Muslimská komunita nechtěla žádnou dívčí školu, tečka. Nechtěla jí ani pro ty muslimské, ani pro ty křesťanské, což nakonec mezi oběma komunitami vytvořilo takové napětí a neshody, které tam nikdy před tím nebyly. A my vojáci jsme byli přímo uprostřed toho. Byla to naše chyba. Vůbec jsme tam neměli být. Nakonec naše snaha pomoct vytvořila nedůvěru mezi místními a vládou Středoafrické republiky. Vláda byla ta, která požádala o naši přítomnost v oblasti a když už jsme tam byli, tak  jsme nakonec dělali něco, co místní vnímali jako negativní. Vytvořilo to neshody nejen mezi místními, ale i mezi místními a vládou, která nás přivedla.

Takže jste nakonec situaci spíše zhoršovali než zlepšovali?
My toho dělali špatně opravdu hodně. A začali jsme si toho všímat v momentě, kdy nám místní přestali vyvážet odpad. Byl to jejich způsob, jak nám ukázat, že ten odpad jsme my.

Našli jste místo školy nakonec nějaké alternativní řešení?
Nakonec jsme se rozhodli školu nepostavit a místo toho jsme posílali tutory z hlavního města. Ti pak mohli chodit do domů rodin obou komunit, ve kterých o vzdělání dívek stáli. Nepřinese to vzdělání tak rychle, protože učitelé mohou chodit jen k dívkám, u kterých to rodiče povolí, ale je to lepší, než nic. Ty dívky bude vzdělání stát mnohem víc, protože budou potřebovat více tutorů, než kdyby chodily všechny dívky do jedné školy. Nakonec toto řešení ale uklidnilo neshody mezi komunitami a pomohlo znovu vybudovat vazby s centrální vládou. Napomohlo to také ustálení vztahů mezi našimi jednotkami a místními.

Jaké poučení z toho pro Vás vyplynulo?
Komunita se sice časem stabilizovala do normálu, ale kdyby nic jiného, pro naše jednotky to byla velká lekce. Pokud se někde snažíme prosadit pokrok, musíme najít také správný způsob. Musíme vždy přemýšlet, jaký bude další krok. Protože pokud by to byl skok příliš daleko, může to být skutečně škodlivé. Měli bychom zvažovat menší kroky a rovnováhu spíše než obrovské skoky.