Billboardy a Praha – boj zájmových skupin, v níž hraje primátor druhé housle

A to navzdory faktu, se zájmová skupina provozovatelů reklamy tříští vedví. Měli bychom být překvapeni? Určitě ne.

Situace se na první pohled zdá být poměrně jasná. Chrabrý primátor Hudeček ve „veřejném zájmu“ (co to vlastně je?) prosadil, že od 1. října 2014 nebudou v ulicích Prahy umisťovány žádné další reklamní poutače o ploše vyšší než šest čtverečních metrů. Podle primátorovy logiky se po zastavení výstavby nových billboardů v Praze budou všichni Pražané cítit šťastnější, spokojenější, a hlavní město zalije pohoda… Bohužel, pro běžného Pražana, který ráno i večer trčí v dopravní zácpě, bojí se o kola svého vozu na zdevastovaných silnicích plných kráterů a propadlých kanálů, v MHD nevnímá nic jiného než strach o svoji peněženku, v centru města s díky odmítá nabídky drogových dealerů v denní i noční hodinu nebo se snaží najít parkování v okolí svého zaměstnání či bydliště, představuje výstavba nových billboardů asi tak problém číslo 42, řazeno dle palčivosti.

I kdybychom však akceptovali naivní konstrukci magistrátu, že za vše špatné v Praze mohou billboardy a jejich majitelé, je třeba podívat se na problém ještě z jiného úhlu. Totiž ekonomického. Regulace výstavby nových reklamních ploch představuje významné posílení tržní síly stávajících reklamních ploch. Pro vlastníky velkého počtu billboardů se situace zdá být ideální – regulace omezující konkurenci v podstatě představuje „zabetonování“ cen, které tak mohou vzhledem ke stabilní či rostoucí poptávce po outdoorové reklamě časem šplhat do závratných výšek. To se zdá být dobrou ukázkou konceptu tzv. rent-seekingu silných hráčů trhu. Termín rent-seeking označuje stav, kdy tržní subjekty samy volají po regulaci, která je ochrání a garantuje jim stabilní výnosy bez velké námahy.

Jenže bez praní špinavého prádla mezi jednotlivými podnikateli funguje rent-seeking pouze v odvětvích, kde je malý počet hráčů nebo kde se velcí hráči dokážou dobře dohodnout. Venkovní reklama v Praze, zdá se, není takovým příkladem. Jednak je zde mnoho rychle rostoucích firem, pro které znamená vyhláška červenou stopku jejich podnikání a tím i vyšším ziskům, a pak také mnoho velkých firem, kteří nesouhlasí s důsledky rozhodnutí dávající obrovskou tržní sílu jedinému subjektu – francouzské firmě JCDecaux. Proto je kolem této regulace abnormální dusno, které vede až ke stahování a přelepování reklamních nosičů s primátorem Hudečkem před komunálními volbami.

Protestující zástupce trhu z outdoorovou reklamou sdružuje Svaz provozovatelů venkovní reklamy (SPVR). Dle jejich projektu OKRADENÁPRAHA.CZ má hlavní město s firmou JCDecaux uzavřenu dlouhodobou a velmi nevýhodnou smlouvu o provozu městského mobiliáře, která této firmě garantuje nadstandardní podmínky k podnikání. Pozice firmy JCDecaux navíc s účinností nové vyhlášky (tj. po omezení konkurenci v odvětví) ještě více posílí. SPVR poukazuje na velmi nízké protiplnění společnosti – oproti Chicagu (60 %) či celosvětovému průměru „svých“ měst (22,8 %) společnost JCDecaux do pražské městské kasy odvádí jen 4,5 % ročních reklamních tržeb.

Jistě, jde o informace přímých konkurentů, ovšem jak známo: „Když teče do bot, musí ven i to, co jinak mělo zůstat skryto.“ Na každý pád se ukazuje, že veřejný zájem, kterým byla vyhláška ospravedlňována, nemusí být až tak veřejný. Může být velmi individuální.