Beru to jako velké dobrodružství, říká první český fotbalista v Kyrgyzstánu

Začněme popořadě. Jste prvním Čechem v kyrgyzstánském fotbale. Co všechno předcházelo tomuhle přestupu do netradiční lokality?
Abych byl upřímný, seběhlo se to všechno strašně rychle. Ani jsem neměl čas o tom nějak hlouběji přemýšlet. Psalo mi hodně agentů na Instagramu a nabízeli mi angažmá v různých zemích a ligách, ale většinou z toho nakonec nic nebylo. Pak mi jednoho dne zavolal ukrajinský agent a řekl mi, že o mě jeden klub z Kyrgyzstánu projevil opravdu velký zájem. Představil mi cíle klubu i finanční podmínky a já mu řekl, že to zní dobře. Zavěsil jsem, šel si zahrát padel a stejně jsem si myslel, že z toho zase nic nebude a vrátím se do Řecka. V té době jsem měl rozjednaná jednání s Asterasem Tripolis a byl jsem už víceméně smířený s tím, že zůstanu tam. Jenže asi za půl hodiny mi agent zavolal znovu a řekl, ať mu pošlu pas, že mi jdou koupit letenku. Poprosil jsem ho, ať mi dá noc na rozmyšlenou. Ráno jsem mu pas poslal a dnes jsem tady.

Co jste vlastně před přestupem o Kyrgyzstánu věděl?
Vůbec nic. Nevěděl jsem ani, vedle kterých států leží, jakou mají měnu nebo jakým jazykem se tam mluví. Byla to pro mě naprosto neznámá země.

Když jste dorazil do Biškeku, jak na vás město působilo?
Chaos. Vždycky jsem si myslel, že řídit v Praze kolem třetí odpoledne je to nejhorší, co může být, ale proti Biškeku je to úplně jiný svět. Zatím jezdím jen taxíky, protože bych si za volant asi netroufl. Připadá mi, že se tady pravidla berou hodně volně a každý prostě jede tak, jak ho zrovna napadne.

Co mě ale překvapilo ještě víc, je jazyková bariéra. Byl jsem na zdravotní prohlídce v nemocnici a nebyl tam jediný člověk, který by mluvil anglicky. Stejné je to v obchodech, restauracích i taxících.

Samozřejmě je to úplně jiná kultura. Lidé mají jiné zvyky a většina obyvatel vyznává islám, zatímco já jsem křesťan, takže si tady občas připadám jako takový cizák. O to víc mě ale baví poznávat, jak lidé v této části světa žijí. Na druhou stranu na mě místní působí jako pohodoví, féroví a skromní lidé.

S týmem už jste začal trénovat a máte za sebou i první zápas. Zkuste čtenářům trochu klub představit. Nejste jediným cizincem v kádru.
Zatím mám za sebou dva tréninky a jeden mistrovský zápas. V týmu je hodně Ukrajinců, pár Rusů a také jeden Kolumbijec. Ti zahraniční hráči mají opravdu kvalitu. Jsou to kluci, kteří prošli dobrými ligami – někdo hrál v Polsku, někdo v Bulharsku, jeden působil i ve Varnsdorfu a další si zahrál dokonce tureckou první ligu. Ale rozhodně bych neřekl, že kvalitu mají jen cizinci. I místní kyrgyzští hráči jsou velmi dobří, jsou rychlí, výborně fyzicky připravení a mají velkou chuť na sobě pracovat.

Upřímně jsem nevěděl, co od fotbalu v Kyrgyzstánu čekat, ale jsem příjemně překvapený. Individuální kvalita hráčů je vysoká a možná bych náš současný tým favorizoval i proti některým klubům z druhé řecké ligy. Máme zkušeného trenéra, který vedl kluby jako Anži Machačkala, Sheriff Tiraspol nebo Dinamo Minsk. Je vidět, že fotbalem opravdu žije a má jasnou představu o tom, jak chce, aby tým hrál. Do sezony jsme sice nevstoupili ideálně, ale můj první zápas byl proti vedoucímu týmu soutěže, který vlastní Roman Abramovič, a podle mě jsme byli po celý zápas lepším mužstvem. Věřím, že se výsledky brzy dostaví.

Objevil jste už nějaká specifika kyrgyzstánského fotbalu?
Asi nejvíc mě překvapilo tempo hry. Je to opravdu nahoru dolů. Jakmile některý z týmů získá míč, okamžitě chce útočit. V Řecku jsem byl zvyklý na mnohem větší opatrnost. Když tým vedl třeba 1:0, často se zápas takticky kontroloval, zdržovalo se a hrálo se hlavně na výsledek. Tady mám pocit, že kluci hrají mnohem uvolněněji a bez zbytečného svazování taktikou. Když jsem se bavil se spoluhráči, říkali mi, že jim GPS po zápase běžně ukazuje kolem 13 kilometrů. To mi připadá opravdu neuvěřitelné.

Jaká byla reakce vašeho okolí a rodiny na tuhle „exotickou“ destinaci?
Kamarádi ani bývalí spoluhráči z toho moc nadšení nebyli. Říkali mi, že jsem měl zůstat v Evropě, že je mi teprve 27 let a že ještě nemám zahazovat svou šanci prosadit se na vyšší úrovni. Já jsem ale k sobě upřímný. Samozřejmě jsem měl sen zahrát si jednou v lepší evropské soutěži, ale zároveň jsem si uvědomoval, že čekat na něco, co možná nikdy nepřijde, není úplně ideální. Nechtěl jsem strávit další roky tím, že budu jen přecházet mezi různými kluby a pořád čekat na tu jednu velkou příležitost.

V Asii není konkurence tak obrovská a finanční podmínky jsou úplně někde jinde. Navíc jsem to bral i jako velké dobrodružství. Budeme hrát asijskou klubovou soutěž a budu mít možnost zahrát si proti týmům z různých zemí Asie. Díky fotbalu poznám státy, kam bych se možná jinak nikdy nepodíval, a i to pro mě byla velká motivace. Rozhodně to ale neberu tak, že bych přijel do Asie a měl splněno. Chci na sobě pracovat úplně stejně jako v Řecku, každý den se zlepšovat a udělat v Asii co nejlepší kariéru. Věřím, že i tady se dá posunout dál a udělat si dobré jméno.

Někdo může říct, že jsem udělal chybu, jiný naopak, že to byl správný krok. Nikdy se nezavděčíte všem. Mamka mě od začátku podporovala. Fotbalu sice úplně nerozumí, ale vidí, že jsem šťastný a že si plním svůj sen. Táta ode mě možná čekal, že budu pokračovat v Evropě, ale dokud si může pustit naše zápasy na YouTube, tak myslím, že to zvládne.