TOUR DE CULINA: Modřanská rybí restaurace Deco připomene příjemné večery na Jadranu

Cesta do modřanské rybí restaurace Deco ubíhá velmi pomalu. Když podjíždíme Jižní spojku a před námi je ještě pěkný kus cesty, napadá nás, že pro podstoupení takové štreky z centra města, kde se to vynikajícími restauracemi jen hemží, musí mít zákazník hodně dobrý důvod. Je tím důvodem právě Deco?

Webové stránky restaurace vzbuzují očekávání: „Deco je chorvatskou restaurací v Praze, z chorvatských ingrediencí doplněných o vína z Chorvatska pro vás náš šéfkuchař připravuje nezapomenutelné pokrmy. Díky restauraci Deco je vám Chorvatsko blíž.“ No, uvidíme...

Lokalita sama o sobě velkým zážitkem není. Přízemí novostavby bytového domu, kousek od hlavní silnice, která lemuje pravý břeh Vltavy a utíká proti proudu ven z Prahy, vskutku není žádná hitparáda. Navíc si lze živě představit, že parkování vlastního vozu v okolí restaurace by byl v pátek večer dosti složitý úkol (díky bohu za Uber!).

Příchod do interiéru restaurace však pochyby o našem spotřebitelském rozhodnutí rozptyluje. Ochotný číšník s přízvukem, jenž Češi znají z letní dovolené, nás vřele uvítá, ochotně nabídne dámě pomoc s kabátem, svršky pečlivě pověsí a uvede nás k rezervovanému stolku. V restauraci jsou zatím obsazeny jen dva, což si vysvětlujeme brzkou hodinou (18:30). Naše domněnka se později večer potvrzuje, takže rezervace je určitě na místě. Interiér vás nenechá na pochybách o chorvatském původu majitelů – dekoracemi v podobě artefaktů spjatých s jadranským pobřežím při zařizování nešetřili. Ale to, co by jinde působilo jako kýč, zde kupodivu působí vkusně a příjemně.

Menu koresponduje s výše uvedeným. Restaurace se specializuje na středomořskou kuchyni, proto se jídelníčkem prolínají rybí speciality a dary moře na všechny způsoby. Kdo by chtěl zůstat na souši, může zvolit chorvatské masové speciality (pljeskavica nebo čevabčiči), případně jistotu v podobě těstovin nebo rizota. Vinný lístek nabízí rozmanitý výběr chorvatských vín a destilátů, doplněných o standardní výběr alkoholických a nealkoholických nápojů. Kdo by si ale chtěl připomenout chuť chorvatských pivních dovolenkových bestsellerů jako Karlovačko nebo Ožujsko, má smůlu – musí se „spokojit“ s belgickou Stellou.

My jsme přišli zavzpomínat na léto u moře. Proto jako aperitiv volíme sladké červené víno (Prošek) a jako sdílený předkrm objednáváme jeden z hlavních chodů Buzara Makarska, což jsou krevety, mušle a kalamáry připravené v tradiční omáčce s česnekem, bílým vínem, petrželkou, olivovým olejem, v Deco zvolili variantu s přidanými rajčaty, a podávané s domácím chlebem. Objednávka hlavního chodu jako předkrmu pro dva byla přijata velmi vstřícně, s ochotným úsměvem a nabídkou servírování rovnou na dvou talířích. Volba to byla vynikající. Plody moře „na buzaru“ jsou zdánlivě jednoduchým receptem, který ale potřebuje vysokou kulinářskou praxi: Nesmí být nedovařené, zároveň nesmí být převařené, jelikož pak zaniká charakteristická „rybí chuť moře“ a zůstává jen hmota dochucená omáčkou. V Deco ale kuchař bezchybně trefil správný moment odstavení jídla z varu, takže se v ústech po mírném křupnutí rozehrál omamný chuťový zážitek. Navíc byly plody moře skvěle očištěné – ani zrnko písku.

Buzara Makarska.

Hlavní chod jsme zvolili každý jinak. Manželka si objednala špagety s loupanými krevetami, česnekem, bílým vínem a chilli (k pití se spokojila s perlivou vodou), já vybral pljeskavicu plněnou balkánským sýrem s „chorvatským“ ajvarem a cibulí. Na doporučení jsem jako přílohu zvolil domácí pečené brambory na česneku a rozmarýnu (k zapití pak třetinku Stella Artois).

Špagety byly al dente, krevety výtečně připravené a celkový soulad chutí vyvážený, přesto však nevybočovaly z běžného chuťového zážitku, který ve Středozemí nabízí při podobné objednávce restaurace v každé vesničce, kde to kuchař s gastronomií myslí alespoň trochu vážně. Pljeskavica byla připravená z výborného, jemně namletého a chutně kořeněného masa, které bylo dobře propečené a šťavnaté. Varianta kapsy s náplní je méně tradiční než klasická placka, přesto v jižanských slovanských státech našla své místo – a společně s balkánským sýrem, jak ji servírují v Deco, se výborně doplňovala. U ajvaru, tradiční pikantní přílohy původem ze srbské kuchyně (i když o původu s vámi budou zejména Chorvati dlouho a hlasitě polemizovat, jak ostatně naznačuje v menu uvedený termín „chorvatský ajvar“), nás jímalo podezření, že si kuchyně ulehčila využitím polotovaru. Ale na požitku to neubralo. Jediným skutečným zádrhelem byla příloha. Pečené brambory na rozmarýnu a česneku byly dobře ochucené, ale měly drobný na první pohled neviditelný nedostatek – byly téměř studené. V kuchyni zřejmě došlo ke špatnému načasování při výdeji jídla. No, stane se…

Panna cotta.

Dezert s kávovou tečkou jsme si nemohli nechat ujít, takže padla volba na „Panakotu“ (panna cotta) s lesním ovocem a „Créme brulee“ (crème brûlée). Crème brûlée je francouzský dezert ze 17. století, takže v průběhu času jej měli různí kuchaři tendenci různě vylepšovat – v Deco jej servírují s tradiční vanilkovou příchutí a s krustou vytvořenou flambovaným alkoholem, kterou nechávají efektně dojít během servírování, a nutno říct, že jej umí výborně. Skutečným gastronomickým zážitkem však byla panna cotta. Shodli jsme se, že patřila k těm nejlepším, jež jsme měli prozatím možnost ochutnat napříč kontinenty i cenovými segmenty restaurací. Omáčka z lesního ovoce, s mírnou kyselinkou, fantasticky korespondovala se smetanovým základem dezertu. Toto byla skutečná zlatá tečka večera. 

Crème brûlée.

Na začátku jsme vyřkli otázku: Stojí tedy restaurace Deco za „dalekou“ cestu na samý okraj Prahy? Ano, rozhodně. Když se vám zasteskne po chuti léta u Jadranu, je Deco velmi dobrá volba – jeďte Uberem či MHD, vybírejte spíše plody moře a jako dezert si dejte panna cottu.