Zrušení hazardu v Praze – „zmizí“ ze světa jako drogy a prostituce?

Uvažovat kriticky o „něčem tak nesporném“, jako je regulace hazardu, se momentálně moc nenosí. Člověk si automaticky říká o nálepku arciďábla, lobbyisty, korupčníka a bůhví čeho ještě. Jenže… Reputační kaskáda („Nás je hodně, takže máme pravdu, a kdo nejde názorově s námi, jde proti nám.“) nezaručuje, že politické rozhodnutí není čirý populismus, z něhož v tomto případě navíc čouhá notná dávka alibismu. Patetickým řečičkám o tom, jak dlouho Praha na tohle rozhodnutí čekala, že obyvatelé Prahy budou konečně moci volně dýchat a vymaní se z okovů hazardu nebo že gambleři mají konečně pokoj od své závislosti a budou moci začít normálně žít, bych možná uvěřil, kdybych občas nebyl nucen přejít Václavské náměstí. To je možné prohlásit za „obchodní dům“ všeho zakázaného. Drogy? Prostituce? Předražený taxík bez licence? Zbraně? Padělky luxusních hodinek a zboží všeho druhu? Žádný problém. A podobných „obchodních domů“ je v Praze mnohem víc, samozřejmě.

Je tomu tak proto, že žádný politický zákaz, příkaz, zákon ani vyhláška nedokáží porazit nejmocnější sílu na světě – preference lidí. Obzvláště, pokud je preference podpořena návykem, jde o předem prohraný boj. Každý člověk sleduje svůj užitek skrze uspokojování potřeb, které má. Potřeby každého jednotlivce se liší. Někdo rád čte, běhá a pije (až moc) kávy, někdo rád popíjí alkohol, kouří a hraje hazardní hry. Rozhodnutí pražských zastupitelů chutě lidí určitě nezmění. Změní jen distribuční kanály, skrze které budou svoje preference uspokojovat. Je paradoxní, že nyní budu citovat Erika Reeda Bouchera, amerického aktivistu, umělce, politika a významného člena americké Strany zelených. Muž známější pod pseudonymem Jello Biafra se mj. ve stranických primárkách v roce 2000 ucházel o mandát pro kandidaturu „zelených“ na prezidenta. Skončil druhý. Je jasné, že v České republice by dostal nálepku „sluníčkář všech sluníčkářů z pražské kavárny“ nebo tak nějak. Ale Biafra několikrát kritizoval radikální prohibistické návrhy vlastní strany, když řekl: „For every prohibition you create, you also create an underground. – Pro každý zákaz, který vytvoříte, vytvoříte také černý trh.“

A právě to je největším problémem prohibice hazardu. Lidé budou hrát dále, ale zvýší se jim transakční náklady (dostupnost hry). Buďte si jisti, že z 212 legálních heren, v nichž při ukojení potřeb hazardních hráčů platila alespoň nějaká pravidla, se stanou desítky občanských sdružení, VIP klubů, poraden, soukromých setkání přátel, klubů přátel deskových her nebo obyčejných sklepních místností s těžkými dveřmi, za které vás pustí na heslo. V tomto ilegálním světě nejen že neexistuje žádná kontrola nad hráči a jejich chováním, ale neplatí tam žádné zákony pro tržní stranu nabídky – právě tady se láká, fixluje, zastavují se domy a praskají kosti. A pokud se politici nepoučí z chyb svých kolegů v zahraničí v nutnosti následných kroků, a že jich historie jen v oblasti regulace hazardu pamatuje stovky, můžou si být jisti, že svým včerejším rozhodnutím tak maximálně uchránili vývěsní štíty od neonových nápisů herna. A to je dost málo. Aneb, jak se říkalo za alkoholové prohibice v USA roku 1919: „Alkohol nebyl nikdy tak levný a snadno dostupný jako nyní při prohibici. Jo, a policisté nebyli nikdy tak bohatí...“