Ostřejší Most!, tak popisuje nový seriál Oddíl B jeho scénárista Petr Kolečko

Oddíl B je už dotočený a připravený pro diváky. O čem je?

Je o vězení a o životě ve vězení. O životě hodně romských lidí ve vězení. Hraje v něm Zdeněk Godla, Julda Oračko, vlastně celá naše parta z Mostu!. Hlavní bílou nebo českou roli pak hraje Tadeáš Moravec. Celé to velmi volně stylově navazuje na ten náš Most!, který jsme také dělali s Honzou Prušinovským. Ale myslím, že to je ještě ostřejší. Naučíte se díky tomuhle seriálu třeba jak se dá vyrobit ve vězení ze struny na kytaru, ramínka a žvýkaček kuše, navíc docela dost přesná. Pak taky třeba, jak se koňuje, jak se dají přetahovat věci mezi mřížemi, jak můžete pronést drogy, jak velkou věc si můžete strčit do zadku. Prostě spoustu takových věcí. Každému z nás se může stát, že se do vězení dostaneme, tak tohle jsou věci, které se tam člověk prostě naučí.

Podle čeho jste seriál psali? Kde jste objevili ty příběhy?

Ty přinesli sami kluci, Zdeněk a spol. Některé jsou přímo od nich a některé od jejich kamarádů z věznic. My jsme pak udělali docela velkou rešerši ve věznici Nové Sedlo, což je na Žatecku, kde se i točilo. Tam jsme s Honzou Prušinovským byli víckrát. Myslím, že seriál zachycuje tamní prostředí velmi věrně. Samozřejmě, že některé fóry jsou naše, ale jak to tam chodí, to je myslím zachyceno věrně.

Myslíte, že může seriál Oddíl B překonat úspěch Mostu!? Má ty ambice?

Odpověď musí být zákonitě ne a ne, protože si opravdu nemyslím, že někdy něco může překonat úspěch Mostu!. Protože ta branže se změnila, dneska už to možné není. Most! byl fenomén, který překonal vůbec instituci televizního seriálu. Dneska ty věci také fungují jinak v tom odbavování. Vysílat se začne na Oneplay, na tom streamru, takže cesty jsou jiné. V době, kdy vznikl Most! nebyly tyhle věci vyvinuté, takže se seriál vysílal v televizi a opravdu se na to lidi koukali každý týden. Každé pondělí se sešly v devět večer u televize skoro dva miliony lidí, aby sledovali další díl Mostu!, to už dnes prostě není dosažitelné. Sledovanosti jsou obecně daleko nižší, je to rozmělněné do těch odložených sledování a tak. Takže překonání Mostu! je podle ně nedosažitelné nebo jen velmi obtížně, byl by to vlastně takový zázrak. A bylo by dost hamounské, aby se to podařilo zase nám.

A taky si myslím, že seriál Oddíl B je tvrdší. Uvidíme, jak se český divák popasuje s tím, že většina postav jsou Romové. My to tam neřešíme. To téma není rasismus. Nikdo neřeší, kdo je černý nebo bílý. Ten svět je v seriálu takový, jaký je v těch věznicích a tam je většina vězňů romská, což víme i z čísel.

Už za několik měsíců se divákům představí i další vaše novinka, tentokrát celovečerní film nazvaný Dream Team. O čem je?

Je to příběh volně inspirovaný skutečnou událostí, která se stala na paralympiádě v Athénách, kde se u španělského týmu mentálně postižených basketbalistů zjistilo, že nejsou mentálně postižení. Že to hráli zdraví lidé. A my to máme přetažené do Čech a na Slovensko a zpracovali jsem to téma, že na paralympiádě je falešný mentálně postižený tým, po svém.

Jak jste ten příběh uchopili?

Opravdu po svém. Zkombinoval jsem to ještě se svými vlastními zážitky. Kdysi jsem hrával basket ve Kbelích a tam byla taková maniakální rodina Šedivých a dodnes tam jede, všichni v ní musí hrát basket. A já jsem do toho příběhu dal, že otec, kterého hraje Martin Hoffman, má skutečně postiženého syna, který se snaží hrát basket a on k němu shání ten paralympijský tým postižených hráčů. Ale protože jich je málo, tak sáhne k tomu, že prostřednictvím svého kamaráda divadelního režiséra, kterého hraje Kuba Prachař, se uchýlí k tomuto řešení. Já už bych pak nerad říkal, jak to pokračuje dál, abych neprozradil pointu. Ale v příběhu pro nás asi bylo důležité trochu obhájit toho otce, aby mu to divák odpustil, že jako dělá tenhle obrovský podvod. Ta etika je tam velmi na hraně, ale zároveň to je na tom to zábavné.

Mělo by to být taky o tom, kde až jsou hranice touhy, kam sahá naše právo, když chceme, aby naše dítě bylo šťastné. Co všechno pro to můžeme a nemůžeme udělat a také o tom, co jsou naše ambice a co jsou doopravdy ambice našich dětí. Není to poprvé, co zpracovávám tohle téma, protože v dost nadsazené formě jsme ho měli už ve filmu Padesátka, který byl promítaný i v rámci Sportfilmu Liberec. Tam tyhle maniakální ambice také byly. Původní divadelní hra je dokonce inspirovaná Jizerskou 50, kde právě maniakální otec Bulán svého syna Juru Bulána nutí k extrémnímu běžkování a razí notu, že dobrý člověk musí být především dobrý běžkař a že je důležitější, aby byl dobrý běžkař, víc, než aby byl dobrý člověk. V tomhle novém filmu se s Kubou Prachařem vlastně po 10 letech k tomu tématu té otcovské sportovní maniakálnosti vracíme.

Kde se ten film natáčel?

V Opavě, v Rio de Janeiru, v Turecku a malinko v Bratislavě. Ale podrobnosti asi nebudu říkat. Chtěl bych, aby příběh na diváky promlouval až v kině. Promítat by se měl už v lednu.

Ve svém profesním životě zvládáte spoustu rolí, jste scénárista, režisér, herec. Ve které z těch rolí se cítíte nejlépe?

No nejpohodlnější je být herec. To nemáte absolutně žádnou zodpovědnost, to je nejlepší. Neumím to a nemám ambice být dobrý herec. Proto se v tom cítím pohodlně, protože se ode mě nic neočekává. Přijdu na natáčení klidně nalitej, je mi to jedno, nijak se na to nepřipravuju, celý výsledek je mi jedno, cítím se velmi pohodlně.

Jak byste se na tenhle svůj postoj díval jako režisér, kdyby vám takový herec přišel na natáčení?

To bych absolutně nesnesl, to bych okamžitě takového člověka vyhodil. Jako režisér bych v životě nalitej na plac nepřišel. Já si dělám trochu srandu a trochu jsem to v té předchozí odpovědi přeháněl, ale samozřejmě bych takového herce s takovýmto přístupem vyhodil. Jenže herci, které já režíruji jsou herci, kteří chtějí být dobrými herci a jde jim o to, kdežto mě je to úplně jedno, jaký budu jako herec. Takže tam se cítím nejpohodlněji.

Když bych na tu otázku odpověděl vážněji, tak pořád jsem primárně scénárista nebo píšící člověk. A musím říct, že režie je mi dost nepohodlná. Je to pro mě dřina, fyzická, velký tlak. Vlastně asi kdybych po tom víc šel, po těch kšeftech, tak toho můžu režírovat víc, ale já po tom moc nejdu. Jdu do režírování jen tehdy, když to v rámci projektu dává ten nejlepší možný smysl, abych to režíroval právě já. Ve chvíli, kdy je tam jakákoli lepší varianta, tak rozhodně nebojuju o to, abych to režíroval já. Což si nemyslím, že u těch režisérů, kteří to mají jako hlavní povolání, je. Já prostě ve chvíli kdy cítím, že je lepší řešení, než abych to režíroval já, tak ustupuju.

Co máte teď rozdělané?

Dělám kreativního producenta seriálu na Jojce, na Slovensku, protože s Jojkou hodně spolupracuju. Pracuji také na zajímavém projektu v zahraničí, na švédsko-francouzském, jsem v multinárodním scénáristickém týmu. O čem ten projekt je ale opravdu nemůžu prozradit. A asi se budeme snažit natočit příští rok do kin film Lajna a budeme dělat druhou sérii Oddílu B. Takže mě toho čeká docela dost.