Komunisté popravili z politických důvodů v Československu 232 osob. Umírali na šibenici

Justiční vraždy představují jednu z nejbrutálnějších a zároveň nejsofistikovanějších forem teroru. Tento násilný akt totiž umožňuje nejen přímou fyzickou likvidaci skutečných či potenciálních politických odpůrců, ale z hlediska ovládání společnosti zahrnuje také celou řadu dalších funkcí. Politické popravy na základě rozhodnutí soudu ale zároveň zachovávají zdání legitimnosti. „Rozhodujícím milníkem na cestě k politickým popravám v Československu byl Vítězný únor‘ v roce 1948, jímž padla poslední země střední Evropy do osidel komunistické diktatury,“ říká autor publikace Petr Mallota.

Největší množství rozsudků smrti po „Únoru 1948“ bylo vyneseno a vykonáno za prezidentské éry Klementa Gottwalda. Šlo o 180 osob, za Antonína Zápotockého došlo k 46 popravám, za Antonína Novotného byl hrdelní trest vykonán v šesti případech. „První exekuce se konala rok po komunistickém uchopení moci, v únoru 1949 (Slavoj Šádek), ta poslední v listopadu 1960 (Vladivoj Tomek). Nejmladší obětí se stal Jaroslav Kysela, kterému bylo v době popravy ve věznici Praha-Pankrác jen 18 let, 8 měsíců a 17 dní! Na šibenici umíral dlouhých deset minut,“ Mallota.

Právě Jaroslava Kyselu popravoval kat Vladimír Trunda. Publikace obsahuje mimo jiné dokument, který zaznamenává popravu čtyř vězňů, kteří se pokusili uprchnout z uranových dolů v Jáchymově. Útěk se jim nezdařil a pro výstrahu byli všichni popraveni. Mezi nimi se nalézá i nejmladší popravený toho komunistického režimu, jímž byl zmíněný osmnáctiletý Jaroslav Kysela. Podle dokumentu inkasoval kat za popravu těchto čtyř mužů velmi vysokou odměnu ve výši 16 000 korun. „Kat to měl jako vedlejší zaměstnání. Měl smlouvu o dílo. Ta smlouva, kterou jsme také objevili v Národním archivu je neuvěřitelná záležitost. Předmětem smlouvy je popravování lidí, ale jinak vlastně má všechny náležitosti tak, jak jsme zvyklí na podobné smlouvy,“ uvedl Petr Mallota.

Popravili i strážce Heliodora Píky

Ve věznici Plzeň-Bory ukončil jiný kat 21. června 1949 život hrdiny prvního i druhého odboje, generála Heliodora Píky. Šlo přitom o jedinou poúnorovou politickou popravu v Čechách, která byla vykonána mimo věznici Praha-Pankrác. „V době, kdy byl Heliodor Píka na cele smrti a psal poslední dopis svým blízkým, který se zachoval, hlídali ho čtyři dozorci při otevřených dveřích. Aby náhodou nechtěl spáchat sebevraždu. To byla taková tehdejší praxe. A jedním z těch dozorců byl Čeněk Petelík. On sám zakusil stejný osud jako generál Píka, kterého hlídal. Byl popraven o rok později,“ zmiňuje autor další tragický případ.

Dozorce Petelík se choval humánně k politickým vězňům včetně Heliodora Píky. Vězně informoval o dění za zdmi věznice, dodával jim cigarety a vyřizoval různé zprávy. Bohužel byl udán a stal se obětí velké konspirace, která nese název Borská vzpoura. Byl za zatčen, krutě mučen a následně popraven. Na šibenici vyhasl život i dalšího plzeňského příslušníka SNB Josefa Sporky. Tomu se staly osudným kontakty s protikomunistickým podzemím.

Poprava tří důstojníků z Plzně

Mezi popravenými s přímou vazbou na město Plzeň figurují také důstojníci 11. pěšího pluku v Plzni, Josef Kučera, Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek. Ti se stali oběťmi rozsáhlé konstrukce komunistických zpravodajských služeb. Jednalo se o akci Irena, kterou vyšetřovatelé připravovali dlouhé dva roky. U soudu dostal Josef Kučera původně doživotní trest a byl už převezen do výkonu trestu do věznice Mírov. Tam ho ale zastihla zpráva, že se prokurátor odvolal proti doživotí, protože mu to připadalo jako příliš mírný trest. Následně soud potvrdil trest smrti i pro Kučeru. Popraven byl 14. listopadu 1952.

Bratři Václav a Libor Ženíškovi. Jejich otce Václava Ženíška popravili komunisté po vykonstruovaném procesu v roce 1952

Na svého popraveného otce Václava Ženíška nemá téměř žádné vzpomínky Plzeňan Václav Ženíšek. Jeho otec se stal obětí cílené provokace, která měla následně vést k jeho likvidaci. „Moje maminka si pak vyčítala, že dopustila, aby se do něčeho takového zapletl. Vzpomínala na to, jak s ním prožila pár hezkých let svého života. Neprožila s ním žádný dlouhý čas. O dva roky starší bratr Libor měl kvůli našemu popravenému tatínkovi problémy, nemohl jít studovat. Šel do učení. Já šel ze školy až v roce 1962, kdy už byl ten režim trochu uvolněný. Spíše jsem se setkal s tím, že mi lidé pomáhali, než aby mně škodili,“ řekl Václav Ženíšek.

Je třeba také zmínit čtvrtý díl zmíněné monografie autorů kolem Petra Malloty. Čtvrtý svazek totiž zahrnuje studie k dalším 34 popraveným osobám, jejichž případy lze v převážné míře označit za mimořádně kontroverzní. „Jedná se o kauzy, které leží na hranici mezi politickými a kriminálními delikty, či ji dokonce překračují. Mezi těmito popravenými byli různí zločinci a vrazi,“ dodává Petr Mallota.