Vnuka učí jazyk svých předků. Život teď není normální, vypráví Ukrajinka

Učení vyměnil za armádu. Někteří studenti jsou zranění či mrtví, říká ukrajinský voják

Pátek, 16. června 2023, 08:56Domácí

V Česku studuje jeho dcera, kterou před nedávnem navštívil. Milovník historie Vladimir Friz vzpomíná, jak při cestě do Prahy nachodil po Národním muzeu několik kilometrů. Poté se ale musel potomek Volyňských Čechů vrátit zpět na Ukrajinu za svými...

Její rodina přišla na území dnešní Ukrajiny v 19. století. Část příbuzných se po čase vrátila zpět, ale pětašedesátiletá Naděžda Plyščuk zůstala. Založila rodinu, vychovala děti a dnes jí dělají radost vnoučata. 

Na české kořeny ale nezapomíná. „Babičce s dědou se na Ukrajině narodilo 10 dětí včetně mé matky. Všichni tu žili a pracovali,“ popisuje Plyščuk v prostorách Žytomyrského spolku Volyňských Čechů. 

Část příbuzných se ale v první polovině minulého století vrátila zpět. „Babička vzala devět dětí a odjela. Moje matka tady zůstala, našla si partnera. Zamilovala se, vdala a život šel dál,“ říká.

Naděždy matku rodina lákala zpět domů. Ta ale založila na Ukrajině rodinu a chtěla zůstat. V 50. letech se narodila Naděžda Plyščuk

Na západě země si našla muže, také založila rodinu a později se přestěhovala právě do Žytomyru, kde před lety našla i další potomky Volyňských Čechů.

„Já teď pracuji ve farmaceutické továrně v Žytomyru. Díky ní můžeme pomáhat našim vojákům. Za to jsem ráda,“ těší ji, že může tímto způsobem podpořit armádu při válečném konfliktu. 

Se zvládáním složité situace jí pomáhají i ostatní členové spolku, kteří tvoří silnou komunitu. „O spolku jsem dlouho nezvěděla a měla jsem velkou radost, když jsem zjistila, že tady je. V rodině se často mluvilo česky a já taky chtěla, ale matka mě učit nechtěla, protože jsem to podle ní nepotřebovala. Dnes já učím česky svého vnuka,“ směje se.

Vnuk Naděždy Plyščuk se učí o víkendech v prostorách spolku. Čeština ho baví. Ona sama se sektává s ostatními členy spolku, se kterými tančí či zpívá české písně. 

„Byli jsme mimochodem v Písku na festivalu. Moc se nám tam líbilo. Část mojí rodiny stále je v Česku. Tetě je 103 let a žije u Hradce Králové. Učila ruský jazyk. Byli jsme tam na návštěvě v roce 2019. S rodinou jsme v kontaktu, píšeme si. Moc bych se chtěla zase do Česka podívat,“ líčí.

Naděžda Plyščuk má ráda kulturu a mrzí jí, že se kvůli válce přerušila řada koncertů a nejrůznějších představení. „Život v Žytomyru teď není normální. Měli jsme tady spoustu nejrůznějších akcí, děla se toho tady spousta. Když tu nebyla válka, pořád tady byly nějaké koncerty. Teď už to takové není, často jsou slyšet sirény a to pak člověk neví, co se stane, kam to přiletí,“ porovnává současnou situaci s tou před válkou. I proto je ráda, že se může potkávat se členy spolku. 

„Dříve jsme plakali a plakali, ale zjistili jsme, že to je zbytečné. Není důvod plakat. My žijeme a věříme, že to bude dobré. Evropa nám pomáhá a děkujeme za to. Věříme, že bude všechno zase dobré,“ dodává s úsměvem.