Mnoho českých železničářů se během druhé světové války zapojilo do protinacistického odboje. Prováděli sabotáže, poskytovali informace i pomáhali při ukrývání lidí. Fašisté se proto velmi snažili odboj zlikvidovat, nikdy se jim to ale nepodařilo. Hrdinství českých železničářů dnes připomínají stovky pamětních desek. Kde všude jsou a kdo je na nich uveden? To se snaží zmapovat spolek nadšenců.

Wehrmacht napochodoval do ulic Plzně krátce po šesté hodině ráno. Trýznivou atmosféru podtrhla sněhová bouře doprovázená silným vichrem. Motorizované oddíly nejprve dorazily do Chotíkova a Litic. Němečtí obyvatelé západočeské metropole vojáky vítali a vyvěšovali výzdobu. Ještě toho samého dne se začalo jezdit po silnici vpravo. Naši vojáci i četníci mohli jen přihlížet, proti okupantům totiž měli zakázáno používat zbraně.

Okupace Československa v srpnu 1968 znamenala pro desítky tisíc lidí i rozhodnutí o okamžité emigraci. Jedním z prvních přirozených cílů bylo sousední Rakousko. I když v té době ještě silně dozníval odsun sudetských Němců, Rakušané se k prchajícím sousedům zachovali více než velkoryse. Rakouský vyslanec v Praze se kvůli tomu osobně vzepřel i ministrovi zahraničí a uděloval jedno vízum za druhým.

Česko si připomnělo 50. výročí počátku dlouhé sovětské okupace. Následné dvacetileté období tzv. normalizace zasáhlo do řady jednotlivých lidských životů. Součástí Příběhů 20. století jsou i vzpomínky lékaře Josefa P. Skály. Ten o jaru 1968 říká: „Jako by celému našemu národu někdo dal lék a my se probudili.“

Svoboda v Česku není podle premiéra Andreje Babiše (ANO) ohrožena. Každý si může říkat, co chce, založit stranu nebo hnutí a cokoliv kritizovat, uvedl předseda vlády při pietě za oběti událostí srpna 1968 před budovou Českého rozhlasu. Celý Babišův projev provázel na pražské Vinohradské třídě pískot a skandování přítomných. Babiš řekl, že to nebude komentovat a hned po projevu odjel.

Ruská média věnují značnou pozornost 50. výročí vpádu sovětských vojsk do Československa, škála pohledů sahá od odsuzování tohoto potlačení pražského jara jako pokusu o vybudování socialismu s lidskou tváří až po obhajobu bratrské pomoci, která podle názoru státní agentury RIA Novosti zachovala mír po dalších 20 let.

Na 21. srpen nezapomene nikdy ani Petr Šída. Tehdy mu bylo čtyřiadvacet let a před libereckou radnicí schytal sedm kulek. Sanitku ale přenechal jinému, před čtyřmi lety za to dokonce získal ocenění.

„Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice Československé socialistické republiky...“. Těmito slovy oznamoval hlasatel Čs. rozhlasu Vladimír Fišer ve dvě hodiny v noci 21. srpna 1968 příchod okupačních vojsk. Stovky vojáků byly v tu dobu již u Hradce Králové.

Dneska si připomínáme padesáté výročí vpádu tzv. spřátelených vojsk na území Československé socialistické republiky. Událost, kterou můžeme považovat za jednu z nejhorších v našich moderních dějinách, ukončila demokratizační procesy, na dalších dvacet jedna let nás udržela v sovětské sféře vlivu a měla toxický vliv na mnohé lidské životy. Jak ony srpnové dny probíhaly v Jihlavě? 

Od invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdy nic netušícího Československa 21. srpna 1968 uplynulo přesně 50 let. Zbabělý krok, kdy pár představitelů státu pozvalo cizí vojska na vlastní občany, dodnes zůstává bolavou ránou na kůži vlastní minulosti. Pojďte si s Drbnou připomenout, co se dělo první dny okupace v Brně.