Matyáš Novák. Toto jméno si zapamatujte. Je totiž dost pravděpodobné, že o něm v budoucnu ještě uslyšíme. Ve svých čtrnácti letech má hasič ze Staré Říše na Jihlavsku svou sportovní kariéru hodně dobře nastartovanou. V létě nás totiž reprezentoval na mistrovství světa v hasičském sportu v chorvatském Čakovci. Nejen o tomto úspěchu si se mnou povídal v dalším dílu našeho seriálu (Ne)obyčejní.

Příběh, který by dal na dramatický film nebo knihu, jež byste přečetli na jeden nádech. Psal se červen loňského roku, kdy budějcký motocyklista Martin Michek během závodu v Dalečíně zkolaboval. S nefunkčními játry skončil v pražském IKEMu, kde bojoval o holý život. Jeho celoživotní motto „chci život žít a nejen prožít“ ho ale zázračně rychle vrátilo do sedla motocyklu a i ti, kteří ho dobře znají, si klepali na čelo, když se půl roku po kolapsu postavil na start legendární královny motoristických soutěží – Rallye Dakar. Závod nejenže dokončil, ale zároveň v cíli vyrovnal nejlepší český výsledek v kategorii motocyklů, když skončil desátý. O svém životním příběhu se třiatřicetiletý Jihočech rozpovídal v dalším díle seriálu (Ne)obyčejní.

Strážník Jiří Jaworski patří mezi dobře známé tváře Liberce. Jeho ulicemi prochází denně už dlouhých třiadvacet let. Určitě jste ho v centru města taky potkali. V uniformě možná právě navigoval ztraceného řidiče nebo radil turistům, kudy dál.

Když projíždíte Dolní Cerekví na Jihlavsku, tak možná hodně z vás překvapí to, že tahle poměrně malá obec má svoje vlastní kino. A není to jen tak ledajaké kino. Lidé v městysi, který má necelých 1300 obyvatel, mohou několikrát do měsíce zajít na současné filmy do retrokina. Dřevěné sklápěcí sedačky, nástěnky s přišpendlenými plakáty, a k papírové vstupence do druhé ruky vyfasujete „podprdelník“, abyste měli pohodlnější posezení. Přesně tak to v tamním kině chodí a vypadá. Vždy tam narazíte i na milou tvář pana Milana Chudého, který kinu šéfuje už čtvrt století.

Účetní. To zní jako dobrá pruda a vcelku nudný zaměstnání. Rozhodně ale nejsou nudný lidi, co to dělají. Třeba taková Verča. Obyčejná holčina, která ve volnu cestuje. Jo a jako přepravu používá hlavně stopování. No a taky jí záleží na zvířatech.

Tereza Kobrlová (27) tráví většinu dne v laboratoři, kde se podílí na výzkumu léčiv na otravu bojovými látkami. Na Univerzitě obrany totiž studuje doktorát z toxikologie. Ve volném čase tančí u tyče a je jednou z nejlepších nejen v Česku – úspěchy slavila i na mistrovství světa.

Jen málokomu nezachránil Jan Říha oblíbené tenisky nebo lodičky. Vyučil se sice automechanikem, ale k ševcovství ho přivedl jeho otec. Po něm také nakonec převzal provozovnu, která v ulici Dr. Stejskala v Budějcích sídlí dodnes. I po jednadvaceti letech ho práce baví, i když jsou podle něj dnešní boty „prasečina“.

Miliony najetých kilometrů, tisíce studentů, kteří se díky němu stali držiteli řidičského oprávnění. To je jen velmi stručná vizitka Bohumila Vítka, nestora jihlavské autoškoly, který po více než čtyřicet let trpělivě připravuje uchazeče na úskalí silničního provozu a vyučuje, jak se v něm chovat obezřetně a bezpečně.

Stáje v hradeckém Ruseku stojí již mnoho let a za tu dobu jimi prošla řada koní. O mnohé z nich se starala i Eliška Orctová, úspěšná mladá jezdkyně, která se věnuje “soutěžím všestranné způsobilosti”. Na kontě má dle svých slov šest titulů juniorské mistryně České republiky a po loňském šampionátu je už trojnásobnou mistryní i mezi mladými jezdci. Nyní dvaadvacetiletá sportovkyně vyhlíží vstup do “seniorské” kategorie.

Jejím domovem i „kanceláří“ je už šestý rok Dominikánská republika. Živí se jako zástupkyně cestovních kanceláří, k tomu je průvodkyní a delegátkou. Kromě Austrálie a Jižní Ameriky má procestovaný snad celý svět. „Můj největší koníček mě zároveň živí, takže co si víc přát,“ říká na začátku našeho povídání Rostislava Rousová, rodačka z Třebíče, která žila od tří let v Jihlavě. Ne však na dlouho.