Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.

Kauza poslance Dominika Feriho otevřela otázku, zda by se politici a vůbec veřejně činní lidé měli třást před justicí více než ti ostatní. Měli, a měli by s vědomím této skutečnosti už do politiky jít.

Titulek vystihuje zajímavý paradox: Neznám jediného politika, který by se ohradil proti tvrzení, že digitalizace ekonomiky je naším naprosto klíčovým úkolem. Když však přijde na jakýkoliv legislativní krok směrem k reálné digitalizaci nějakého konkrétního procesu, objevují se najednou „obvyklí podezřelí“: Je to moc nové. Musíme to hlavně pořádně promyslet. Co když se tím něco změní? Doteď to na tom formuláři vlastně nefunguje zas tak špatně… Je čas se ptát: Proč o digitalizaci mluvíme, ale ve skutečnosti se jí tak bojíme?

Během posledního roku se téma školství a učitelské profese probíralo v médiích a na různých fórech vzhledem k pandemii Covidu-19 mnohem častěji než obvykle. Zavřené školy a přechod na distanční výuku totiž pochopitelně poznamenaly mnoho rodin. Nemělo by to však zakrýt skutečnost, že se na poli vzdělaností politiky objevila i řada dalších událostí a témat, které vyvolaly vášnivé debaty: Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, novela zákona o pedagogických pracovnících, revize rámcových vzdělávacích plánů, reforma přípravy budoucích učitelů na pedagogických fakultách a dalších fakultách připravujících učitele.

Prezidentův projev vyvolal podle očekávání vlnu kritiky a nesouhlasu. Po týdnu zarputilého mlčení vystoupil v krotkém prostředí TV Prima a tím, co řekl, vlastně popřel sám sebe.

Pohled na dění v české vládě rozhodně není příjemná podívaná. Kritika za většinu jejích rozhodnutí padá ze všech stran. Pouhý výčet všech průšvihů a krajně podezřelých rozhodnutí by sám zabral místo na několik článků. A s příchodem pandemie, kdy vláda začala ovlivňovat náš život doslova na každém kroku, jsme to pocítili tvrdě a bolestivě úplně všichni.

Milé poslankyně, milí poslanci. Vzpomínáte? „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Tato slova přednesl/a každý/á z vás po vašem zvolení na první schůzi poslanecké sněmovny.

Nejnovější zbraň vlády v boji proti covidu? Zákaz prodeje kraslic, čokoládových vajíček a pomlázek. Ne, to není vtip, to je Česká republika v roce 2021. Vláda sice nezvládá očkovat, trasovat ani udržet při životě už rok omezované firmy, ale generátor absurdních zákazů jede na plné obrátky.

„Karle, to nevadí. Jestli ten respirátor v práci nechceš nosit, my to nějak vymyslíme. Třeba ti dáme kolem pokladny plexisklo.“ Myslíte si, že by podobná reakce zaměstnavatele v soukromé sféře byla reálná? Asi se shodneme na tom, že s největší pravděpodobností nebyla. Proč tedy děláme ústupky lidem, kteří mají být morálními autoritami?