Má Jiří Drahoš šanci založit novou úspěšnou politickou stranu?
Proslovy, kterými poražení kandidáti v nejen prezidentských volbách oslovují své voliče, mají v západních zemích dlouhou tradici. Tyto proslovy jsou považovány za velmi důležité právě proto, že v nich kandidát uzná porážku a přizná legitimitu vítězi voleb. U nás ne vždy došlo k souznění s touto tradicí, nejkřiklavějším případem asi byl emotivní projev Jiřího Paroubka z roku 2006 o největší ráně zasazené demokracii od února 1948. V prezidentských volbách pak v obou případech poražení kandidáti akcentovali spíše to, že se budou dál v politice angažovat.
Již po prvním kole voleb se někteří poražení kandidáti nechali slyšet, že s politikou rozhodně nekončí. Pavel Fischer zahájil „námluvy“ s KDU-ČSL, Marek Hilšer pak s Piráty. Jaké možnosti má před sebou Jiří Drahoš?
Tradiční způsob, jak působit v politice, je vstoupit do nějaké existující politické strany. To je ale poněkud problematické pro veřejně známé a relativně již politicky úspěšné osobnosti. Tou nejméně zavazující možností je kandidatura v podzimních senátních volbách s podporou jedné strany, nebo více stran.
Šance Drahoše na zvolení v nějakém pražském obvodu (v Drahošově domovském Jablunkově se letos do Senátu volit nebude) by pravděpodobně byly poměrně velké. V obou těchto případech by ale Drahoš musel nejprve najít ideologicky kompatibilní stranu. Vzhledem k jasně pro-EU postoji Drahoše se nabízejí jen dvě varianty, a sice TOP 09 a KDU-ČSL. Obě tyto možnosti nesou svá rizika.
U TOP 09 je otázkou, zdali má strana v současném politickém matrixu a se současným personálním obsazením vůbec nějakou budoucnost. A s KDU-ČSL již jedná Fischer. Záměrně jsem přitom opomněl zásadní věc: Není vůbec jisté, zdali by nějaká strana o Drahoše stála, respektive zdali by se dohodli na podmínkách spolupráce.
Nejradikálnější možností, o které se též diskutuje, je založení vlastní politické strany. Pomiňme zde logistické aspekty (peníze, regionální síť, členové…) a zaspekulujme si, zdali je pro novou stranu na české politické scéně vůbec prostor.
Vzhledem k rozpadu tradičního levo-pravého politického spektra asi není příliš třeba řešit, zdali by Drahošova strana byla levicová, nebo pravicová. Nejspíše by se muselo jednat o středovou stranu, což je v české politice oblíbené místo k honu na mediánového voliče. Vzhledem k tomu, že Drahoš se snažil nemít názor na co nejvíce věcí, což se mu mimochodem nakonec vymstilo, je otázkou, co by strana měla ve svém programu za silné programové body. S ohledem na profilaci Drahoše by pravděpodobně šlo o stranu proevropskou, prosazující další integraci EU, s racionálními názory na imigraci a mezinárodní pohyb zboží, služeb a kapitálu ve všech jeho podobách.
Vzhledem k přístupu většiny Čechů k těmto problémům by již toto odsoudilo stranu k oscilaci mezi 5 a 10 %. Drahoš postavil svou kampaň na tom, že je slušný člověk a že není Zeman. Ani jedna z těchto věcí mu příliš nepomůže v soupeření s jinými stranami.
Faktem totiž je, že nová strana má v současném fragmentovaném stranickém systému šanci, jen a pouze pokud bude vedená silným vůdcem, bude mít dobrý marketing a několik úderných hesel, které osloví voliče. Komplexní program není vůbec nutný. A tím se dostáváme k k odpovědi na otázku položenou v úvodu komentáře: Suma sumárum, šance Jiřího Drahoše na založení úspěšné strany nejsou příliš velké. Drahoš má pravděpodobně možnost maximálně na zvolení do Senátu, případně na zvolení do Poslanecké sněmovny z dobrého místa na kandidátce zavedené strany. Ale jen těžko se mu podaří do obou komor dostat eventuální spolustraníky v jím založené nové politické straně.
