Hlavně nelitovat. Projekt Naše cesta vás zavede do světa hendikepovaných

Rozhodně to ale neznamená, že bychom jim měli projevovat soucit a lítost nebo je přehlížet. Díky řadě pomůcek a vychytávek mohou i zrakově, sluchově či tělesně postižení vést plnohodnotný život.

Nevěříte? Zastavte se do konce listopadu na holešovickém výstavišti, které hostí unikátní výstavu Naše cesta, kde si lze život hendicapovaných vyzkoušet na vlastní kůži a pohovořit s lidmi, k nimž osud nebyl úplně přívětivý. Vstupné je zdarma a počítejte s tím, že tu klidně vydržíte tři hodiny.

Nepředstavujte si depresivní prostředí, naopak se mnohdy zasmějete a budete svědky toho, že i lidé s hendicapem jsou úplně normální a snaží se užívat si život plnými doušky. Zatímco my je máme tendenci mnohdy litovat, oni o to nestojí, naopak touží po tom, být nám rovnocennými partnery.

Každé ráno se natáhnu do skříňky pro skleničku a po okraj ji naplním vodou. Lidé na vozíku k tomu potřebují speciálně upravenou kuchyňskou linku nebo alespoň podavač věcí. Nevidomý, pozor slepý se neříká, by si zase neporadil bez indikátoru hladiny, díky němuž nepřelije. Existuje zařízení, které rozeznává barvy nebo peníze i párovač ponožek.

Bára Štěpánková, která je na vozíku, srší vtipem a návštěvníkům trpělivě vypráví, co jí usnadňuje život. Třeba o tom, jak dokáže přelstít zlomyslníka, který by před ní chtěl do horní police ukrýt sušenky nebo jak nemanipulovat s jejím dopravním prostředkem. Věděli jste, že když vám vozíčkář řekne, abyste ho chytli za uši, nemyslí ty svoje, nýbrž madla vozíku? Nebo když chce na čtyři, nemáte ho převrátit do polohy kočky?

V improvizované učebně zkoušíme odezírat ze rtů a učíme se i pár slov ve znakovém jazyce.

Ty využijeme vzápětí, když se chystáme navštívit hotelový pokoj. Prosím, otevři. Děkuji. Načež nás neslyšící Vlastík pouští na své stanoviště, kde se zase musíme skrze prstovou abecedu představit.

Na to si ověřujeme, že díky pomůcce baha je možné slyšet prostřednictvím vibrací přenášených lebeční kostí.

Jaké to je nevidět

Malá lezecká stěna vypadá na první pohled jako brnkačka. Do té chvíle, než dostanete černou pásku přes oči. Stejně nepříjemné je pohybovat se v zatemnělé místnosti. „Nejde říct, jestli je horší nevidět odmala nebo přijít o zrak v pozdějším věku. Každý nevidomý vám řekne svůj příběh,“ dozvídáme se od další průvodkyně. Mimochodem nevidomé, jíž dělá společnost i slepecký pes. Většina personálu tu má nějaký hendicap, což dodává projektu na autenticitě.

Nepříjemné není jen nevidět, ale i mít na očích brýle simulující některou z očních vad. Představte si třeba, že byste přes obraz viděli černé skvrny nebo by se váš zrak omezil jen na úzkou trubičku.

Radka nám představuje psaní na stroji s Braillovým písmem. Horko těžko a s pomocí vyťukáme jednoduchá slova, která po nás Radka kontroluje. Byť je nevidomá, má výrazně ozdobené nehty.

Pak si zas zkoušíme psaní na počítači, přičemž myš ovládáme nejdřív loktem, pak bradou. Není to příliš složité, ale i krátké křestní jméno mi trvá několikanásobně déle než běžně.

Na závěr nás čeká cesta s překážkami se slepeckou holí, kdy musíme být ostražití, abychom nenarazili do sloupu nebo nezakopli o dlažební kostku, a pohyb na vozíku na improvizovaném nádraží. Nechybí jízda z a do kopce, přechod pro chodce, štěrk a písek nebo pokus přesunout se z vozíku na sedačku vlaku. Chce to silné ruce, a když mám překonat jen nízký práh, nedaří se mi to, protože se bojím se s vozíkem zaklonit.

Při florbalu na vozíku je zase obtížné zkoordinovat pohyb po hřišti s hokejkou.

Výstavu Naše cesta můžete vidět ve všední dny od 9 do 17 hodin a o víkendu od 9 do 18 hodin až do 30. listopadu. Díky velkému množství prvků, které si lze osahat, se tu bude líbit zejména dětem. Velmi poučná a zajímavá je návštěva i pro dospělého, který by si odtud měl odnést, jak se k tělesně, zrakově a sluchově postiženým chovat a jak s nimi komunikovat.

Výstavu pořádá v rámci projektu chodicilide.cz Nadace Sirius a navazuje na loňskou akci Moje cesta. Více informací najdete na www.vystavanasecesta.cz.