Dnes je poslední den, kdy pracujeme na stát – užijme si to!

Letošní den daňové svobody slavíme sice dříve než v minulém roce, ale jednodenní posun je moc malé zlepšení na to, abychom strážce státní pokladny (a veřejných pokladen jako celku) zasypávali vavříny. To budeme dělat, až se daňová svoboda posune mnohem blíže začátku roku – třeba jako to mají v Jižní Koreji (22. dubna).

Proč? Čím blíže počátku roku, tím lépe. Den daňové svobody Liberálního institutu je totiž počítán dle veřejných výdajů, které je nutné přerozdělit, aby veřejné instituce dostály svým v daném roce naplánovaným úkolům. A protože stát nemá žádné jiné peníze než ty, které si od nás vybere na daních, nebo si půjčí a vybere na daních společně s úroky v budoucnu, máme dost dobrý důvod sledovat podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu, tedy podíl toho, co veřejné instituce uzmou a přerozdělí z námi vyprodukovaného bohatství.

Ve srovnání se skandinávskými zeměmi si sice Česká republika nevede špatně (např. Finsko 3. srpna, Dánsko 30. července), ale na druhé straně se stále pohybujeme nad průměrem zemí OECD (ten je 30. května). Na záda se díváme i některým okolním zemím – konkrétně na Slovensku již den daňové svobody oslavili 2. června, v Polsku pak 5. června. Německu, které téměř samo nese na bedrech osud celé Evropské unie, zaklepá daňová svoboda na dveře jen o tři dny později než u nás (13. června).

Věřme proto, že příští rok to bude lepší. Řešení generující větší daňovou svobodu obyvatelům České republiky je jediné – ptát se při utrácení každé koruny z veřejných zdrojů na to, zda tato koruna skutečně musela být utracena. A nejde jen o nesmyslné projekty a předražené veřejné zakázky, jejichž jediným cílem je „podojit erár“. Jde také o neproduktivně zaměstnané úředníky, kteří pracují sice velmi svědomitě, ale naprosto neúčelně. Jde o nesmyslné pracovní skupiny, které generují nároky na další práci a tím i na další veřejné výdaje. Jde o reporty a analýzy, kterými jsou veřejné instituce zasypávány a které (někdy bohužel, někdy díky bohu) nikdo nečte. Jde o poradce a asistenty, kteří jsou placeni za stejnou práci, jako již zaměstnaní úředníci. Jde o lidi, jejichž jedinou devizou je, že sedí v daném „baráku“ již tak dlouho, že je nemožné zefektivnit jejich práci, natož je vyhodit. Jde o „privatizaci moci“, kdy lidé pracující ve veřejném sektoru si vykonávanou aktivitu přivlastní a nakládají s ní, jako by byla v jejich vlastnictví (například zaměstnanci personálních oddělení ROZHODUJÍCÍ o tom, kdo dostane smlouvu, a kdo ne). A takto bychom mohli pokračovat donekonečna…

Jediným tlakem, který můžeme dělat my, „prostí daňoví poplatníci, kteří tuto celou legraci platí“, je sledovat ukazatele jako Den daňové svobody (byť jde o zjednodušení) a chválit politiky při pozitivních posunech a spílat jim při posunech negativních.

Pokud vás daná problematika zaujala, jste srdečně zváni na seminář konaný při příležitosti Dne daňové svobody (10. června 2014, 10:30 – pozvánka ZDE).