Minimální mzda 9900 Kč/měsíc, náklady zaměstnavatele 13300 Kč měsíčně

Zvýšení minimální mzdy o 700 Kč měsíčně se totiž zaměstnavatelům promítne i do nákladů zdravotního a sociálního pojištění, které za své zaměstnance hradí. Celkové měsíční náklady vztažené k jednomu zaměstnanci jsou tak o dost vyšší než ona minimální mzda. V příštím roce vzrostou náklady o devět stovek na 13.300 Kč za měsíc, což dělá zhruba 160 tisíc Kč ročně na zaměstnance. A to už jeden bude váhat, jestli si zaměstnance nechat, nebo jej nechat plavat?

Vezměme si příklad malé úklidové firmy, která zaměstnává 10 lidí za minimální mzdu. V současném systému šly za jedním zaměstnancem mzdové náklady (superhrubá mzda) ve výši 12.400 Kč měsíčně. Na mzdových nákladech tak firma ročně vynaložila 1,488 milionu Kč. Po zvýšení minimální mzdy na 9900 Kč měsíčně se roční mzdové náklady firmy zvýší na 1,596 milionu Kč, tedy o 108 tisíc Kč. Zaměstnavatel má několik možností, jak nastalou situaci řešit. První možností je zvýšit ceny. Řada firem však má (ve vlastním zájmu) uzavřené kontrakty s klienty na několik let, proto přenesení břemene na odběratele není jednoduché. Další možností je smířit se s nižším ziskem. Proč by to však měl podnikatel dělat, když právě kvůli tomu podniká, že? Dostáváme se tak k třetí možnosti – zvýšit produktivitu firmy. Tato vznešeně znějící idea se však projeví následovně: zaměstnavatel se jednoho zaměstnance zbaví a ostatním řekne, že budou muset nasmlouvaný objem práce udělat v devíti lidech, jelikož vyšší mzda si žádá vyšší pracovní nasazení. Nelíbí se vám to? OK, díky za spolupráci, klíče nechte na stole.

Ačkoliv se proti tomuto scénáři tradičně odmítavě staví vláda, odbory, ministerstvo financí a další levicově smýšlející jedinci a nechtějí si připustit, že by vůbec mohl nastat, pro ekonomiku je to ještě ta lepší varianta. Ta horší je, že se zaměstnanci proti vyhazovu jednoho z nich začnou stavět odmítavě a firma nebude plnit řádně zakázky, že podnikatel s menším počtem lidí objednávky nedokáže pokrýt, že se zákazníci rozhodnou na rostoucí ceny dodavatelských prací zareagovat tak, že předmět smlouvy začnou zajišťovat vlastními silami, zkrátka že celý byznys zkrachuje. A pak se z daňových poplatníků stávají žadatelé o sociální dávky. 

Problematiku minimální mzdy jsem měl to štěstí (sic!) několikrát diskutovat se zákonodárci, kteří dramatické zvyšování minimální mzdy obhajují. Na jejich výtky o kapitalistickém vykořisťování zaměstnanců jsem argumentoval příklady podnikatelů z praxe, kterým byznys zkrachoval, výzkumy ze zahraničí, které o problematice referují, zážitky zaměstnanců, kteří neměli to štěstí a po zvýšení minimální mzdy (nebo odborové kolektivní dohodě) skončili bez práce. Málo platné. Vždy to nakonec skončilo reakcí: „Prosím vás, vždyť tohle je naprosto formální debata, vždyť takových zaměstnanců nebo firem je v ekonomice pár...“ Podobné hlasy se ozývaly i v aktuálních diskusích na toto téma. K tomu mám dvě poznámky. Zaprvé, podobných firem a nízkopříjmových zaměstnanců není pár, je jich hodně. „Vyjděte z paláců a přesvědčte se,“ mohl bych parafrázovat Francii 17 století. A zadruhé, pokud se jedná jen o tak formální krok, tak proč jej děláte?