Proč stát nemůže podnikat vůbec v ničem?

Pokud si navíc dost dobře neuvědomuje výši daňového břemene, kterým každou výplatou či každým nákupem do bezedné státní kasy sám přispívá, pochyby nad prskáním věčných kritiků plýtvání státu, mezi které se hrdě řadím, exponenciálně přibývají. „Proč by stát neměl konat dobro?“ Odpověď je jednoduchá. Protože to neumí.

Stát selhává při financování zdravotnictví. Stát neumí financovat sport. A, jak se nedávno ukázalo, stát neumí dělat ani takové „echt dobro“, jako je podpora umění v podobě provozu galerií a knihoven. Vyplývá to ze závěrečné kontrolní zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu, která se zaměřila na  hospodaření Národní galerie v Praze, Národní knihovny ČR a Národní technické knihovny v letech 2012 až 2014. Výsledky jsou zdrcující. Alespoň pro daňové poplatníky. Cituji vybrané pasáže:

„Národní galerie v průběhu desetileté periody inventarizace ukončené v roce 2012 nenalezla ve Sbírce NG bronzovou plastiku, obraz, 31 kreseb a 978 sbírkových předmětů evidovaných v podsbírce grafiky a inventarizovaných naposledy v letech 1959–1962. Kontrolou bylo zjištěno, že 6 sbírkových předmětů nebylo nalezeno již při inventarizaci v roce 1979 a 23 sbírkových předmětů bylo inventarizováno naposledy v roce 1979. Po povodních v roce 2002 nebyla provedena mimořádná inventura a nebyl zjištěn skutečný rozsah škod na sbírkových předmětech umístěných v depozitáři plastik na zámku Zbraslav a ke dni ukončení kontrolní akce nebylo nalezeno ve Sbírce NG celkem 35 sbírkových předmětů.“

„Národní galerie při inventarizaci sbírky ukončené v roce 2012 nenalezla například 31 kreseb, mezi které patří díla Josefa Lady, Františka Kupky či Jana Zrzavého. Právě Zrzavého kresbu Zeyerova zahrada Národní galerie zapůjčila spolu s dalšími 16 kresbami na výstavu Praha 1990 do muzea v Amsterodamu v letech 1999 až 2000. Po ukončení výstavy galerie podle dokumentů převzala kresbu od přepravní společnosti, po dvou letech ale zjistila, že jí kresba chybí. Národní galerie podala trestní oznámení až v průběhu kontroly NKÚ, tedy minimálně 13 let od ztráty kresby.“

„Národní knihovna v kontrolovaném období poskytovala bezúplatně svým zaměstnancům dvě služební vozidla k soukromým účelům, přestože pro takové užívání nebyly naplněny požadavky zákona. Národní knihovna uhradila náklady na pohonné hmoty spojené s bezúplatným užíváním vozidla k soukromým účelům... Národní knihovna vynaložila náklady na pronájem náhradního vozidla k soukromým účelům a současně neoprávněně uhradila pohonné́ hmoty za soukromé jízdy zaměstnance...“

„Národní technická knihovna nedodržela postup stanovený zákonem a veřejnou zakázku Kompletní odborná servisní a revizní činnost zařízení budovy NTK pro období záručních dob v předpokládané hodnotě 29 mil. Kč bez DPH zadala v jednacím řízení bez uveřejnění s odvoláním na splnění podmínek dle ustanovení příslušného zákona, tj. že veřejná zakázka může být z technických důvodů splněna pouze určitým dodavatelem. Důvody pro aplikaci tohoto postupu však nebyly zjištěny.“

„Národní technická knihovna nedodržela ustanovení zákona tím, že nedbala, aby plnila určené úkoly nejhospodárnějším způsobem, neboť akceptovala nabídkovou cenu na servisní a revizní činnost zařízení budovy, ve které se pro roky 2011 až 2013 počítalo s navýšením o míru inflace ve výši 5 %, ačkoliv roční míra inflace za poslední rok před zadáním zakázky v roce 2009 dosáhla pouze 1,0 %. NTK se tak vzdala možnosti, že by cena plnění byla navyšována o průměrnou míru inflace ve výši stanovené podle oficiálních údajů Českého statistického úřadu.“

Podobných pasáží jsou ve zprávě desítky. Neexistence elementárních kontrolních mechanismů, absurdní případy plýtvání v řádu milionů, ale i systematické okrádání eráru o stokorunové až tisícikorunové položky. Už chápete, proč stát nemůže konat dobro?

Je to tak. Aktivity státu naráží na naprostý nedostatek kontroly, který vede k nepředstavitelného plýtvání. V soukromém sektoru se plýtvání a nehospodárnosti daří rychle eliminovat, jelikož v zájmu vlastníků je generovat zisky, nikoliv nehospodárnosti. V České republice velmi často vlastníci firem podílejí na každodenním operativním řízení firmy (a nedochází tak k oddělení pravomocí po ose vlastník=>manažer), což přispívá k nápravě nežádoucího stavu. A ti podnikatelé, kteří to nedokáží, jednoduše zkrachují. Státní instituce však zkrachovat nemůže, protože jí nadosmrti živíme ze svých daní. A pokud nedáme najevo, že se nám to nelíbí, bude tomu tak nadále.  

Ale kdo by pak konal dobro, ptáte se? Nebojte, on se někdo najde. Kde existuje poptávka, nabídka se urodí velmi rychle. Ve světě (včetně ČR) raketově roste počet soukromých muzeí, zoologických zahrad nebo galerií, které – až komerčně orientované – nemají o zákazníky nouzi, protože podnikat umějí. V květnu se například v Londýně sešli majitelé soukromých galerií z USA, Evropy, Číny, Indonésie, Dubaje, Turecka a Mexika, aby založili unii, v níž budou spolupracovat, půjčovat si mezi galeriemi umělecká díla a vyměňovat si kurátorské zkušenosti. Vše bez státní participace. Schválně si tipněte, kolik vzácných děl se ztratí jim?