Kauza Djokoviće je příkladem toho, jak běžně uplatňujeme měkčí pravidla na významnější osoby
Celá kauza Novaka Djokoviće je téměř ukázkovým příkladem toho, jak běžně uplatňujeme měkčí pravidla (chcete-li dvojí metr) na významnější osoby a následně nevíme, co si počít, když je tento přístup kompromitován. Vypadá to takto: I když po většině příchozích vyžadujeme přísná pravidla a očkování, existuje několik výjimek. Jsou sice myšleny pro objektivní případy, ale pokud se najde důležitá osoba, téměř vždy ji do některé z nich "napasujeme", abychom této osobě vyšli vstříc. A tak dostane Djoković výjimku určenou jiným lidem. Hledáte podobný příklad z české reality? Pamatujete, jak celá řada luxusních aut měla, až podezřele, potvrzení o parkování na místě pro ZTP? Je to totéž.
Pak se ale stane to, že onen přístup k úřadům a vycházení vstříc celebritě je kompromitován. Australská veřejnost byla vystavena extrémním zásahům do svobod a opravdu nechce tolerovat papaláškou celebritu, lhostejno s jakou výjimkou, která nerespektuje pravidla, která byla od ní tvrdě vymáhána. Politické vedení, které potřebuje podporu občanů se v tento okamžik "probudí" a výjimku zruší. Celebrita se odvolá k soudu a ten - protože na rozdíl od politiků nepracuje s parametry legitimity, ale pouze práva, potvrdí legální rámec který umožnil celebritu upřednostnit. V ten okamžik vstupuje do hry politik, a prosadí očekávanou vůli lidu znovu a definitivně.
Pokud tento mechanismus zobecníme; my všichni, a nejen politici, máme tendenci těm, které považujeme za elitu či celebrity vycházet vstříc a umetat cestu, ale jen do okamžiku, než je toto konání zveřejněno a veřejnost dá najevo, že si ho nepřeje. Pak buď jednoduše nevíme, co dělat, nebo naopak zasáhneme tvrdě proti těm, kterým jsme dříve umetali. Celebrita se nestačí divit, že místo očekávaného potlesku je s ni naloženo úplně opačně.
