Jak fungují sankce? Prodělají všichni vyjma protežovaných domácích výrobců a organizovaného zločinu

Ačkoliv se několik lobbyistických institucí okamžitě chopilo příležitosti a tlačí na politiky svým hořekováním ve snaze vydobýt si ze státního rozpočtu „náhrady škod“, „náhrady ušlých tržeb“ a „předejít tak masivnímu propuštění“, není zde žádný důvod k populistickým intervencím státu ve formě odkupů, subvencí nebo jiných státních zásahů činěných penězi daňových poplatníků. Čeští podnikatelé se, bohužel, setkali tváří v tvář s  tržním rizikem v podobě (ne zcela standardní) drsné protekcionářské politiky v cílové destinaci exportu a budou tomu, chtě-nechtě, muset přizpůsobit svoje podnikání. Nikdo nemá doživotní nárok na výdělky z trhu v dané zemi, navíc tak politicky nestabilního, jakým je Rusko. Kdyby ano, bylo by podnikání a vydělávání milionů tou nejjednodušší aktivitou na světě! Pokud dojde k vyplácení subvencí podporujících export na jiná odbytiště za netržních podmínek (dumping), budou se daňoví poplatníci také moci zařadit mezi poražené.

A že kdo tedy na sankcích nejvíce prodělá? V první řadě jsou to ruští občané. Nejen že Rusům dramaticky poklesne výběr zahraničních (a v Rusku velmi oblíbených) gurmánských lahůdek z Francie, Itálie nebo Nizozemí, na které byli zvyklí, ale sankce ovlivní i přístup běžných Rusů k základním potravinám, zejména ovoci a zelenině z Polska a Litvy. Hned po uvalení „sankcí“, lépe řečeno protekcionářské politiky protežující ruské výrobce, bylo možné očekávat dramatický nárůst cen všech potravin na ruském území. Podle posledních zpráv k němu skutečně dochází, hodnoty očekávané inflace tažené zejména segmentem potravin vyskočily na pětileté maximum.

Další, kdo na sankcích určitě prodělá, jsou producenti, výrobci a exportéři, kteří nediverzifikují tržní riziko a vyváží podstatnou část své výroby jednomu odběrateli, na jeden trh nebo do jedné země. Uvědomuji si troufalost tohoto konstatování, neboť uspět v tržní konkurenci je nesmírně složitá věc a najít byť jednoho odběratele zabezpečujícího přežití firmy je úspěch, natož si jej udržet, ale přesto, nebo právě proto je nutné zdůraznit, že doporučení „snižujte riziko a diverzifikujte prodeje na růstná místa, ať vás výpadek jednoho odběratele existenčně neohrozí“ se v úvodních kapitolách učebnic o podnikové ekonomice a manažerském rozhodování neobjevují pro nic za nic.

A kdo naopak na sankcích určitě vydělá? Jednoznačně domácí, myšleno ruští výrobci potravin. Těm sankce dramaticky zvednou poptávku po jejich produktech, ostatně nic jiného ruským spotřebitelům ani nezbude, a to ruským potravinářským gigantům a prodejním řetězcům zvedne zisky.

Vydělají ovšem i subjekty pohybující se na hraně nebo za hranou legální ekonomiky. Zákaz dovozu totiž zákazníkům nevezme chuť spotřebovávat, to dá rozum, zejména jedná-li se o kvalitní a oblíbené potraviny. Jakákoliv podobná prohibiční regulace pak logicky způsobí, že si překupníci a další subjekty organizovaného zločinu mnou ruce. Umí totiž brilantně roztočit kolotoč pašeráctví založený na klientelistických vazbách, úplatcích, provizích nebo vydírání, což vydělá peníze všude na světě. Bez přehnané nadsázky se říká, že ve Spojených státech amerických nebyl alkohol nikdy dostupnější než za alkoholové prohibice, při které se mezi nejbohatším lidi v zemi rázem vyšvihli jak členové mafie, tak mnozí policisté, politici a celní úředníci.

Myšlenka potravinově soběstačného Ruska není udržitelná, protože na rozdíl od socialistických časů hladu a bídy jsou dnešní Rusové zvyklí vybírat si v rámci určitého standardu. V otázce spotřeby potravin nejde jen o zaplnění žaludku! Lze tak očekávat, že si zahraniční potraviny na ruský trh svou cestu určitě najdou, ať již legálně při případném zmírnění sankcí, argumentovaným jako vstřícný (ve skutečnosti NUTNÉHO) kroku Putina a spol., nebo prostřednictvím ilegálních (a politickou reprezentací tiše trpěných) distribučních sítí.