KOMENTÁŘ: Dvě hodiny na vrácení vyměněných peněz ve směnárně? Špatný nápad a Pandořina skříňka
Vláda a projednala a schválila záměr ministerstva financí novelizovat zákon o směnárenské činnosti. Z novely mimo jiné vyplývá dvouhodinová časová proluka, v níž si můžete směnu valut na koruny (nebo opačně) rozmyslet, transakci anulovat a vyžádat peníze zpět. Zákon má především cizincům v Praze a na dalších turisticky atraktivních místech umožnit reagovat na nevýhodné transakce. Dobrý nápad? Nikoliv.
Nic proti rozumné ochraně spotřebitele. Jasně, taky mě štve, když se mě někdo pokouší ošulit. Taky mi vadí, když cizinci vzpomínají na Českou republiku jako na místo, kde se je nepokusil okrást jen kolemjdoucí cizinec, protože si držel rukama v kapsách zbývající cennosti. A taky fandím Janku Rubešovi a jeho projektu Honest Guide, který pomáhá víc než regulace. Ale řešit podobné věci zákonem je čirá hloupost.
Zákony mají být až tou úplně poslední regulatorní instancí a mají regulovat skutečně závažné oblasti, v nichž neexistuje jiné řešení. Když není zbytí, je třeba zákon! Ale já řešení v tomhle případě vidím docela jasně: Člověk, který si do směnárny přijde směnit peníze, se prostě podívá na internet a ověří si směnný kurz PŘED TÍM, než transakci realizuje. Nikoliv až následně. A… A to je asi tak všechno, jak by řekl Forrest Gump.
Když si chci vyměnit tisíc EUR a vidím, že Česká národní banka (nebo jiná důvěryhodná instituce) informuje o směnném kurtu 25,9 Kč za 1 euro, tak přece nepotřebuji zákon. Potřebuji jen selský rozum. Samozřejmě musím počítat s tím, že směnárna chce vydělat a že bude účtovat marži, ale i tak si vystačím s jednoduchou trojčlenkou a jednoslovnou otázkou: „Kolik“? Případně si můžu vypomoci papírkem a tužkou, samozřejmě… A pak záleží jen na mě, jestli se s daným obnosem spokojím, nebo půjdu jinam. Jednodušší už to být nemůže.
Čeští zákonodárci chrlí ročně statisíce stran nové legislativy, která nejen že není potřebná, ale je dokonce společensky škodlivá. Odnaučuje totiž lidi přemýšlet a nést zodpovědnost za vlastní jednání. Když svobodně vstupuji do směnárny s tím, že chci poptat její služby (nikdo mě k tomu nenutí, je to moje svobodná vůle), musím přeci předpokládat, že druhá strana transakce má informace o výši směnného kurzu a pracuje s nimi, aby vytvořila zisk. Proto bych si i já měl v předstihu adekvátní informace obstarat, a to ve vlastním zájmu. Zatímco třeba v případě nucené návštěvy kardiochirurgie je obstarání si informací velmi složité, a proto má smysl spotřebitele (pacienta) chránit zákonem, výměna valut ve směnárně je de facto naprostá banalita. Stačí mi jedno číslo.
Proto mi zákon vadí. Jakmile budou politici vysílat lidem signály „Čau lidi, hele fakt vůbec nepřemýšlejte, klídek, my vás ochráníme.“, otevíráme tím Pandořinu skříňku hloupnoucí společnosti. A v ní nás třeba jednou čeká zákon ustavující povinnost restaurace vrátit do dvou hodin peníze zákazníkovi, který přišel, objednal, snědl, zaplatil, ale pak si uvědomil, že mu jídlo vlastně nechutnalo…
