úterý 1. prosince 2020 Iva

Život a smrt Jana Masaryka. Případ politika, jenž nám nedává spát

Je 10. března 1948 půl sedmé ráno. Palácoví zřízenci Jan Pomezný a Jan Merxbauer přicházejí sejmout vlajku na půdu Černínského paláce. Nic nenasvědčuje tomu, že by jejich další pracovní den měl být něčím neobvyklý. Při příchodu na nádvoří je však paralyzuje šokující pohled.

Pod otevřenými okny koupelny a ložnice leží bezvládné tělo ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Ihned zkontaktují Oblastní kriminální oddělení a na místo doráží i MUDr. Josef Teplý k ohledání mrtvoly. Konstatuje, že Masaryk mohl zemřít čtyři hodiny před jeho příjezdem. Výpovědi svědků se však v mnoha ohledech liší a ve vyšetřování tak vzniká chaos. Na místo přijíždí také příslušníci Státní bezpečnosti se sdělením, že případ smrti ministra zahraničí s okamžitou platností přebírají. Závěr vyšetřování zní jasně – sebevražda. Navzdory tomu začaly však na povrch prosakovat podezření, že byl oblíbený politik zavražděn.

Lidový ambasador

Jan Masaryk zdědil po svých rodičích mnohé. Po otci měl mimořádné diplomatické a komunikační schopnosti. Dokonalá kombinace předurčující lidmi oblíbeného politika, jenž by nesl odkaz svého otce. Po matce Charlottě ale zdědil  duševní chorobu, emoční nevyrovnanost, se kterou se potýkal celý svůj život. Trpěl častými depresemi a výkyvy nálad. Ty léčil nejen doktory předepsanými léky, ale také alkoholem. Chtěl žít život obyčejného člověka, být „jedním z davu“, neměl ambice stát se velkým politikem. Takovou úlohu přisuzoval svému bratru Herbertovi, který však zemřel na tyfus v roce 1915. Po této rodinné tragédii se veškerá politická výchova v rodině Masaryků soustředila právě na Jana.  On se však v politice angažovat nechtěl.

Na protest odcestoval do Ameriky, kde se živil různými dělnickými povoláními. Pracoval v ocelárnách, pomáhal na stavbách a právě mezi lidmi ze střední třídy se Jan cítil nejlépe. Byl mimo vliv i nátlak svého otce a jakési případné politické zodpovědnosti a to mu vyhovovalo. Osud tomu však chtěl úplně jinak. Po návratu do vlasti byl svěřen do „péče“ ministerstva zahraničních věcí, konkrétně do rukou Edvarda Beneše, který se zasadil o to, aby Jan reprezentoval mladou Československou republiku v Londýně jako velvyslanec. Nedá se říct, že by se na této pozici Jan Masaryk necítil dobře. Perfektně ovládal jazyky a díky svým vrozeným diplomatickým schopnostem velmi zdárně splňoval svou úlohu. Setkával se s výraznými osobnostmi evropské politiky a londýnské bary byly jak stvořené pro příležitostné povyražení.

Mezi mlýnskými kameny

Jan Masaryk zastával funkci velvyslance v Bitánii od roku 1925 až do roku 1938. Této funkce se však dobrovolně vzdal. Nechtěl sloužit pomnichovskému režimu tzv. druhé republiky. Odcestoval do USA, ale po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 se vrátil zpět do Londýna, kde pomáhal prezidentu Edvardu Benešovi a dalším exulantům s organizací zahraničního protinacistického odboje. Prostřednitvím rozhlasového pořadu Volá Londýn na vlnách britského rádia BBC dodával naději a podporu nejen odboji domácímu, ale také obyčejným lidem, ke kterým měl vždy velmi blízko a kteří byli ve skutečnosto tou největší obětí okupace a války.

Po svém návratu zpět do vlasti v roce 1945 si však uvědomil, že to není ta samá země, kterou před mnoha lety opustil. Československo se ocitlo pod vlivem moci Sovětského svazu, jehož vojska osvobodila většinu československého území. V této souvislosti navíc prezident Beneš už v roce 1943 podepsal v Moskvě smlouvu o poválečné spolupráci, která předznamenala budoucí orientaci domácí zahraniční politiky na východ. Tomu přispívalo také to, že v poválečné vládě seděli zástupci komunistické strany. Toto postupné sbližování se Sovětským svazem se nelíbilo britské vládě. Stavěla se k němu velmi odmítavě a Masaryk se k jejímu postoji přiklonil. Vytušil totiž, že toto sbližování by mohlo v budoucnu způsobit značné problémy.

Za tento postoj sklidil Masaryk velkou kritiku ze strany předáků KSČ, Klementa Gottwalda a Rudolfa Slánského. V tu chvíli se pro komunisty stal váženějším soupeřem než prezident Beneš. I přesto se po sjezdu československých politických stran v dubnu 1945 v Košicích stal ministrem zahraničních věcí v nově složené vládě Národní fronty. Ve vládě Klementa Gottwalda se stále více ozývaly hlasy ohledně užší spolupráce Československa a Sovětského svazu, se kterou se Masaryk absolutně neztotožňoval, protože považoval stalinistický režim v Sovětském svazu za nedemokratický. V roce 1947 odletěla do Moskvy československá politická reprezentace v čele s premiérem Gottwaldem za účelem setkání se sovětskými protějšky, kde měli projednávat otázky přijetí Marshallova plánu.

Nikdo však nevěděl o tom, že premiér Gottwald navštívil Stalina ještě před oficiální návštěvou a za celou Národní frontu rozhodl o nepřijetí americké ekonomické pomoci. Během zasedání toto pak předložil svým kolegům jako hotovou věc. S tím se ministr zahraničí Masaryk odmítl vyrovnat a celé rozhodnutí rázně zkritizoval. Dokonce se kvůli Marshallovu plánu se Stalinem pohádal a sovětský vůdce pak rozhořčeně z jednání odešel se slovy, že pro něj není prioritou ekonomická pomoc, ale zájmy Sovětského svazu. Od té chvíle považoval Stalin Masaryka za svého ideologického protivníka a začal se obávat, že by Masaryk mohl díky svým konexím na Západě přeorientovat československou politiku zády ke Kremlu.

Předzvěsti tragické události

Lze jen těžko odhadovat, zda měl Jan Masaryk nějaké podezření, že se dostal na černou listinu sovětských tajných služeb. Avšak o tom, že si svými postoji vytvořil řadu nepřátel v řadách KSČ, StB, ale i KSSS a NKVD není pochyb. 10. března ve 14 hodin se konalo zasedání parlamentu, kde se mělo schvalovat složení nové Gottwaldovy vlády. Masarykův tajemník Lumír Soukup obdržel telefonát od sekretářky premiéra Gottwalda s informací, že půl hodiny před zahájením dojde k fotografování všech členů parlamentu. Když tuto zprávu Soukup Masarykovi přednesl, odpověděl mu „Tam už nepůjdu“. Jeho odpověď si můžeme vyložit různě. Ostatně o dni, kdy byl Masaryk nalezen mrtvý mluví také úryvek z knihy přítelkyně Jana Masaryka – Marcie Davenportové – ovšem v trochu jiné souvislosti. Davenportová ve své knize uvádí, že se Masaryk chystal 10. března 1948 nasednout na letadlo směřující do Spojených států. Je-li to pravda, je možné, že někdo tento plán Masarykova tajného útěku z republiky odhalil a chtěl mu v tom zabránit? Na tuto otázku bohužel chybí skutečně relevantní důkazy. Dále víme, že po únoru 1948 se lidem ze svého blízkého okolí mnohokrát zmínil o tom, že by chtěl skoncovat se svým životem. Například když v jedné ze svých slabých chvil řekl svému správci Václavu Topinkovi při výhledu z okna ložnice „A tady bude ležet mrtvý Jan Masaryk“.

Hledání odpovědí

Tělo Jana Masaryka bylo objeveno pod okny koupelny a ložnice Černínského paláce 10. března 1948 v půl sedmé ráno. Následkem dopadu měl roztříštěné kotníky, nártové a patové kosti, podlitiny na zádech a temeni. Zvláštní ale bylo, že tělo neleželo přímo pod oknem koupelny či ložnice.  Na jeho břiše byly nalezeny oděrky od omítky, čemuž nasvědčuje – jak se i později dokázalo -, že Masaryk musel před samotným pádem stát čelem ke stěně paláce a pohybovat se po římse, čímž si způsobil ony oděrky. Vyšetřování mezi lety 2001 a 2003 bylo  uzavřeno jako vražda s neznámým pachatelem. Na začátku loňského října badatelé Martin Čermák a Jan Špička za pomocí forenzní biomechaniky došli k závěru, že se mohlo jednat o sebevraždu, což je v přímém rozporu s výsledky předešlého vyšetřování.

Na přelomu října a listopadu 2019 se případ Jana Masaryka znovu otevřel. Podnětem k tomu byly nejen výsledky badatelů Čermáka a Špičky, ale také nahrávka Vilibalda Hofmanna, jednoho z prvních kriminalistů, kteří na místo činu dorazili. Hofmann na nahrávce říká, že poloha těla na fotografiích se neshoduje s polohou, ve které tělo údajně bylo při příjezdu Oblastního kriminálního oddělení a konstatuje tak, že se s tělem muselo hýbat. Pravda o smrti Jana Masaryka může být někde uprostřed. Mohl Masaryk spáchat sebevraždu pod nátlakem vnějších elementů? Mohl být k takovému činu donucen? Můžeme pracovat s vyjádřením bývalé agentky NKVD Jelizavety Paršinové, která tvrdí, že zná vrahy Jana Masaryka? Skutečné odpovědi na otázky okolo smrti jednoho z nejvýraznějších politiků Československa mohou ležet ve starých ruských archivech. Ty jsou však zamknuty na několik západů a kdo ví, za jak dlouho budou zpřístupněny. Zda-li někdy vůbec budou...

Ohodnoť článek

Autoři | Foto National Archives (archive.org)

Štítky Praha, Jan Masaryk

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.