Mediální jiskření kolem přijetí či nepřijetí „50 syrských sirotků“ v posledních dnech pomíjelo podstatný fakt: V první fázi mělo jít především o politické gesto, ne o propracovaný plán. Europoslankyně Michaela Šojdrová chtěla, aby český parlament projednal usnesení k přijetí omezeného počtu dětí zasažených válečnými konflikty. Iniciativa ale utrpěla už na začátku komunikačními chybami těch, co ji vymysleli.

Uprchlický tábor Doholo na jihu afrického Čadu se na první pohled příliš neliší od místních vesnic, které tvoří shluky domů postavených z nepálených cihel s doškovými střechami. Někteří běženci, jako osmatřicetiletý majitel obchodu s fotbalovými dresy a dalším oblečením Alamin Ahmat, zde žijí již deset let. Kvůli pokračujícím bojům mezi povstaleckými skupinami na severu jeho rodné Středoafrické republiky Ahmat v brzký návrat domů nedoufá. Neplánuje ale ani cestu do Evropy.

I v křesle u stolu v její bruselské kanceláři je na europoslankyni Michaele Šojdrové znát, že ji nedávná cesta do řeckých uprchlických táborů zasáhla. Poté, co se z cesty vrátila, představila svůj plán na to, aby Česká republika přijala 50 dětí – sirotků, či těch dětí, které žijí v táborech v Řecku či v Libanonu bez příbuzných.

Ve středu 19. srpna 2015 si šest českých humanitárních organizací připomene Světový humanitární den věnovaný humanitárním pracovníkům, kteří denně nasazují své životy, aby pomohli druhým (1). V loňském roce se ve světě stalo oběťmi útoků 329 pracovníků. Letos jeden z útoků zasáhl také zaměstnance české společnosti Člověk v tísni.