Jsme dva. Dohromady je nám už přes sto let. Spolu jsme už víc než třicet let, nehneme se od sebe na krok a vše děláme spolu. Kdo nás zná, ví, že jsme blázni. A tak jsme před dvěma roky opustili vše, co jsme budovali celý život. Opustili všechny a všechno, co jsme milovali. Sbalili celý svůj život do dvou kufrů. A bylo to obrovsky osvobozující. Plníme si sen, který nás provází celý život. Žít v jihovýchodní Asii, žít na Bali. Náš příběh teď najdete v tomto článku na Drbně.

Vít Hradil je rodilý Olomoučák, už dlouhou dobu ale pravidelně cestuje za prací na různá místa v republice i do zahraničí. Společným jmenovatelem jeho práce je film – Vít se totiž živí jako režisér, kameraman či střihač. Jak se ke své práci dostal a ačkoli je neustále kvůli práci mimo Olomouc, co ho táhne zpátky do svého rodného města?

Jejím domovem i „kanceláří“ je už šestý rok Dominikánská republika. Živí se jako zástupkyně cestovních kanceláří, k tomu je průvodkyní a delegátkou. Kromě Austrálie a Jižní Ameriky má procestovaný snad celý svět. „Můj největší koníček mě zároveň živí, takže co si víc přát,“ říká na začátku našeho povídání Rostislava Rousová, rodačka z Třebíče, která žila od tří let v Jihlavě. Ne však na dlouho.

Život se s Kristýnou Karkasovou opravdu nemazlil. Vyrůstala v dětském domově a když si v dospělosti našla životního partnera, porodila syna Davida. Už v raném dětství se u něj však začaly projevovat známky silného autismu. Otec dítěte po několika letech matku i dítě opustil. Po sobě zanechal jediné - exekuci. Kvůli ní a bezohledné lichvě nyní samoživitelce hrozí, že ji vezmou to poslední, co ji, kromě jejího milovaného syna, zbývá - střechu nad hlavou.

Neuvěřitelných sedmadvacet let chodí na budějckou Černou věž Jan Vančura. 225 schodů do práce, 225 schodů zase z práce. Kdyby to provozovatel dominanty a symbolu jihočeské metropole absolvoval každý den, měl by na kontě téměř čtyři a půl milionu zdolaných schodů. Ale i když mu památka prý vzala kus života, neměnil by. Díky ní má třeba skvělou fyzičku, naučil se cizí jazyky a pronikl do tajů mnoha dalších profesí, poznal spoustu lidí. „Dostala mě. Přítáhla si mě k sobě a drží,“ tvrdí padesátiletý Budějčák.

Je možné, že jste se s ním už setkali, protože se své práci věnuje dlouhých pětatřicet let. Řeč je o osmapadesátiletém Zdeňku Dvořákovi, jenž slouží u jihlavských profesionálních hasičů. Tam je mimo jiné třeba řidičem, stará se o oblečení a také pomáhá lidem, kteří trpí posttraumatickým stresem. Zdeněk Dvořák začínal jako hasič u jihlavských Dřevařských závodů. Tam působil dva roky jako závodní hasič. Pak v roce 1985 přešel k profesionálním hasičům, kde slouží dodnes.