Rozhodnutí prezidenta Zemana nejmenovat Miroslava Pocheho ministrem zahraničních věcí vyvolalo opět vlnu otázek, zda prezident tímto krokem nepřekračuje své pravomoci, nevykládá Ústavu České republiky účelově a nejedná proti jejímu duchu či proti ústavním zvyklostem.

Vydavatelství Empresa Media Jaromíra Soukupa prošlo výraznou personální redukcí. Výpověď dostalo minimálně třicet lidí, v drtivé většině v novinářských profesích. Novináři ke konci června skončili i v dalších titulech.

Jiřímu Navrátilovi, dlouholetému starostovi českého Junáka a bývalému politickému vězni, nedělalo obtíže ani v devadesáti letech odjet na tábor, spát ve spacáku jako ostatní a krmit se z připáleného kotlíku. „Jeho“ skauti se v roce 1949 podíleli i na přípravě protikomunistického převratu. Navrátilovy vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

I v křesle u stolu v její bruselské kanceláři je na europoslankyni Michaele Šojdrové znát, že ji nedávná cesta do řeckých uprchlických táborů zasáhla. Poté, co se z cesty vrátila, představila svůj plán na to, aby Česká republika přijala 50 dětí – sirotků, či těch dětí, které žijí v táborech v Řecku či v Libanonu bez příbuzných.

Černínský palác je zvyklý na mnohé. Na intriky, zákulisní hry, velvyslanecké trafiky, sejfy s neznámými penězi i na generálního sekretáře osnujícího vraždu novinářky. I když je tedy laťka docela vysoko, současná politická reprezentace ji úspěšně překonává.

Dalo se po 2. světové válce obnovit soužití Čechů, Židů a Němců, vyhnout se odsunu a odplatě oko za oko? Tuhle otázku vyvolávají vzpomínky Evy Lukášové a Ilse Eichnerové z cyklu Příběhy 20. století. V době, kdy mnozí čeští Němci čekali na zařazení do odsunových transportů a sedláci si je mohli vyžádat na výpomoc, přijali Lukášovi nejen jednu židovskou, ale dočasně i jinou německou dívku.

„Zásadně ovlivnil podobu českého mediálního světa“. I tato slova zazněla v okamžiku, když letos v dubnu prezident mediální skupiny Lagardère Active ČR Michel Fleischmann přebíral francouzský Řád čestné legie. V obsáhlém rozhovoru pro HlídacíPes.org mluví i o tom, že tiskový zákon ve Francii novináře chrání, zatímco ten v Česku pojem novinář ani nezná.

Osamělá čísla z výzkumů většinou nic neříkají. Vztah Čechů k demokracii lépe pochopíme v kontextu jiných zemí a obecného měření spokojenosti a loajality. Marketéři pro její měření používají ukazatel NPS – net promoter score. Na škále 0-10 se ptají zaměstnanců či klientů – v tomto případě občanů – na spokojenost. Češi z toho nevyšli vůbec dobře.

Těsně před tím, než se Turci v neděli možná nadobro rozloučí s parlamentní demokracií, by návštěvník země čekal napjatou atmosféru a strach mluvit o politice. V Istanbulu je to ale zcela naopak. „Je to takové vzdemutí optimismu, energie, naše poslední šance na svobodné Turecko,“ vysvětluje v exkluzivní reportáži HlídacíPes.org Ahmet Baver, majitel baru nedaleko proslulé ulice Istiklal.

Náš dům vyvlastnili a vystěhovali nás v roce 1983, krátce poté, co jsme nechali pokřtít děti. Křtil je Zdeněk Bárta, evangelický farář a disident bez státního souhlasu, za kmotra šel nejmladšímu synovi Václav Havel. Pro Státní bezpečnost to byl zřejmě impulz, aby to s námi rychle vyřídila,“ říká dnes signatář Charty 77 Viktor Parkán. Jeho vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.