V pondělí před půl šestou ráno mám sraz s Mirkem, Pavlem a Borisem v areálu Technických služeb města Olomouce v Libušině ulici. Pánové sedají do popelářského auta a jako každé ráno vyrážejí svážet odpad, který vyprodukovali obyvatelé Olomouce. Denně je ho asi sto tun, pánové mají co dělat.

Na vrátnici Moravského divadla v Olomouci mám v osm hodin ráno sraz s Borisem Konarikem, který je vedoucím jevištní stavby. To znamená, že je vedoucí kulisáků, správně se říká jevištních techniků. Od vrátnice mě vede na jeviště za Petrem Talianem. S ním si dnes budu povídat o jeho začátcích v divadle, o motivaci k práci i o schválnostech, které se hercům dělají při derniérách.

Den jsem strávil s terénními pracovnicemi Helenou a Ilonou ze Společnosti Podané ruce. Nejen u sbírání použitých injekčních stříkaček jsme si povídali třeba o tom, které nelegální drogy jsou v Olomouci nejrozšířenější, kde se v Olomouci nachází nejvíc použitých stříkaček a proč je dobré uživatelům drog jehly měnit.

Den strávený s bratrem Radkem Navrátilem, který je kapucínem v olomouckém klášteře na Dolním náměstí, přinesl jednak zjištění, co vlastně kapucín celý den dělá, ale také jsme hodně otevřeně mluvili. Řeč byla o reakcích blízkých při oznámení odchodu do kláštera, o vzrůstající agresivitě společnosti, o homosexualitě a masturbaci, ale i o důležitosti osobního vztahu.

Když jsem se vrátil z poslední reportáže o dni s ošetřovatelem v olomoucké zoologické zahradě a všechny kolegy jsem otravoval tím, že jsem po zbytek dne smrděl jako žirafa, hádali jsme se, kde je nějaká hranice toho, o čem bych už reportáž dělat nechtěl. Nakonec jsme se shodli, že bych asi úplně nechtěl dělat reportáž z hospice.