Ne každé město má to štěstí, že se dožije dospělosti. Města mohou postihnout katastrofy nejrůznějšího druhu – můžou přijít o důležitý průmysl a postupně zpustnout, můžou být cíleně vysídlena a ocitnout se na dně nové přehrady, případně je může postihnout osud nejhorší: postupná gentrifikace armádou znuděných hipsterů. V sérii tří článků si ale povíme o třech městech, která byla přivedena ke zkáze něčím úplně jiným – lidskou blbostí.

Volyňští Češi, potomci českých přistěhovalců do carského Ruska, se již ve dvou vlnách vraceli do vlasti svých předků. Tu první umožnila československo-sovětská smlouva o přesídlení volyňských Čechů do Československa a o stejné možnosti čs. občanů ruské, běloruské a ukrajinské národnosti do Sovětského svazu podepsaná 10. července 1946. Druhá vlna návratu krajanů z Ukrajiny přišla v letech 1991 až 1993 v souvislosti s rozpadem komunistického bloku a také kvůli situaci po havárii jaderné elektrárny v Černobylu.

Dodržovat pitný režim, hrát si na čerstvém horském vzduchu, hrát na flétnu, vyřádit se v bazénu a vyjíždět na výlety. Zdánlivě obyčejné záležitosti jsou pro některé děti z ukrajinské oblasti zasažené černobylskou havárií jako sen. Splní si ho v podhůří Jeseníků při ozdravném pobytu, který má letos poprvé pod palcem Arcidiecézní charita Olomouc. Některé děti usínají s flétnou pod polštářem. Ráno se vzbudí a je tam. Nebyl to sen…