Před necelými dvěma týdny zahájilo Rusko agresivní invazi na Ukrajinu. A v posledních dnech se jeho útoky čím dál více zaměřují na civilní cíle. Je to největší vojenský konflikt v Evropě od druhé světové války a můžeme ho sledovat prakticky online na všech sociálních sítích. O to silněji ho česká společnost vnímá, o to razantněji na něj i odpověděla.

Parlamentní volby jsou doslova za rohem. Každý, kdo politiku alespoň trochu sleduje, cítí sílící kampaň a vidí, jak jsou výsledky v průzkumech vyrovnané. Půjde doslova o každý hlas. Stále ale hrozí, že Hnutí ANO premiéra Andreje Babiše nejen zvítězí, ale také dokáže se svými satelitními ministranami vytvořit většinu. Po tom všem, čím Česko v posledních letech prošlo, je to smutná zpráva. Proč je to ale tak zásadní problém do budoucna?

Sociální demokracie se už delší dobu nalézá v politické propasti. Jejich preference se pohybují spolehlivě pod pět procent a tato zoufalá situace je nutí k čím dál radikálnějším nápadům. Tragikomické angažmá bývalého předsedy Zelených Matěje Stropnického je jen jedním z nich. Ale jak se socialisté do této tristní situace vlastně dostali? A co je čeká?

Za pár týdnů máme volby. A po nich reálně hrozí, že o podobě příští vlády bude rozhodovat „vlastenecká“ strana Tomia Okamury - SPD. Je to objektivně hrozivá informace; znamenalo by to, že příští vláda může být ještě horší než ta současná. Pohoršovat se nad tím ale nic nezmění. Důležitější je otázka, co jsou „vlastenci“ zač a proč je chce až příliš lidí volit?

Politické hnutí Starostů a nezávislých – STAN – svolalo těsně před volbami svůj sjezd. Na něm bez většího překvapení obhájil funkci předsedy Vít Rakušan. To samozřejmě zajistí dostatečnou mediální pozornost. A o čem se tedy po sjezdu hovořilo? Závěry byly v podstatě dva: za prvé, že je že staronový předseda STANu výborný řečník a zjevně politický talent. A za druhé, že věnoval velkou energii na obhajobu společné koalice s Pirátskou stranou.