Problém pána a správce ve státních a městských společnostech
V minulých týdnech se opět rozbouřila diskuse nad několika „kauzami“, v nichž hraje hlavní roli veřejný sektor v roli podnikatele. Dlouhodobě prosazuji názor, že v komerční oblasti, kterou může zabezpečit subjekt ze soukromého sektoru, nemá stát ani město co dělat. Argumentů podporujících výše uvedenou tezi je vícero (snižování kupní síly domácností z důvodu nutnosti křížového financování daněmi, zbytečné bobtnání státu, politické handlování…), ale já dnes vysvětlím ten nejzásadnější – problém pána a správce.
Jedním ze základních ekonomických problémů, s níž se musíme v našem každodenním bytí potýkat, je tzv. asymetrie informací. Nejedná se vlastně o nic složitého – na základě existence objektivního faktoru (utajená činnost, utajená informace o nákladech) má strana A v jednání více informací než strana B. Díky tomu strana A realizuje užitek na úkor strany B. Zažíváme to všichni – prodejce v autobazaru má více informací o prodávaných autech než spotřebitel, řemeslník má více informací o nákladech na poskytovanou službu než zákazník, původce škody má více informací o její skutečné příčině než pojišťovna, majitel restaurace má více informací o skutečném původu surovin než strávník, politik má více informací o svých záměrech než volič, atd.
Informační asymetrie se velmi významně projevuje i ve firmách jako takových. Využívání (zneužívání) informační asymetrie totiž vede k tzv. morálnímu hazardu, který reflektuje klasický problém pána a správce (pricipal-agent problem).
Pán (majitel firmy) deleguje řízení na správce (manažer firmy), který tak má o každodenním dění ve firmě lepší informace než pán a může je využívat (zneužívat) ve svůj prospěch. Zatímco cíle pána alias majitele firmy jsou zřejmé (maximalizace zisku a hodnoty firmy), cíle manažera se mohou od cílů majitele firmy lišit – peníze do rodinné pokladničky; snaha o kariérní růst do konkurenční společnosti; mediální sláva; záchrana globální fauny a flory; sex, drogy & rokenrol… To vše může jít proti zájmům pána. Jenže rozpor mezi zájmy pána a správce lze v podnikání řešit standardními tržními nástroji „cukru a biče“, které sbližují zájmy obou těchto subjektů – úspěšní manažeři dostávají bonusy a zaměstnanecké akcie, neúspěšní manažeři dostávají padáka. Koncentrovaný zájem majitele je totiž tak silný, že si dokáže svou firmu ohlídat.
Nejsem přesvědčen o tom, že se tak může dít ve státních (městských) firmách. Rozptýlené vlastnictví, politická angažovanost mnohých aktérů, poskytování služeb v odvětvích s oligopolní či monopolní strukturou, nízká hladina kontroly či propojení s veřejnými financemi totiž eliminují efektivní řízení nástrojů „cukru a biče“. To vede k významnému morálnímu hazardu správců, na což v tomto případě nedoplácí pán v podobě konkrétního majitele soukromé firmy, ale peněženky nás všech daňových poplatníků – právě proto mluvíme o rozptýleném vlastnictví.
Kde chybí jednoznačně identifikovatelný majitel firmy, který každé zneužití informační asymetrie pocítí ve své peněžence, nastávají problémy. Přeplněné soudní síně zločinů „bílých límečků“ týkajících se výběrových řízení, zakázek, klientelismu a korupce spojených s veřejným sektorem budiž nejlepším důkazem pro toto tvrzení. Právě proto bychom měli stát, města i obce od podnikání držet tak daleko, jak jen to půjde.
