Řecká houpačka: levicový superpopulismus, povolební euforie a studená sprcha

O tom, že Řecko již není synonymem pro oblíbenou dovolenkovou destinaci, ale pro stát se závažnými ekonomickými problémy dluhového rázu, slyšel každý. Vysoké zadlužení nemusí být samo o sobě likvidační, vše se odvíjí od schopnosti uhradit věřitelům tu část obřího dluhu, která je aktuálně splatná. Jenže tomu, že by Řekové byli dlouhodobě a systematicky schopni včas hradit své závazky bez cizí pomoci, nejenže se nevěří na mezinárodních finančních trzích, ale nevěří tomu ani sami Řekové.

Historie mnohokrát ukázala i to, že v časech problematických a nejistých mají lidé přirozenou tendenci inklinovat k subjektům, které jim slibují řešení problémů a nabízejí jistoty – byť třeba jen formálně nebo za užití velmi nedemokratických nástrojů. Řecko budiž dalším důkazem. V lednových parlamentních volbách, již třetích za poslední tři roky, se mimořádně dařilo krajně levicovému politickému uskupení SYRIZA, které svým voličům slibovalo naprosté šílenosti. Přikládám stručný výběr ze stranického programu, jak jej přinesl online deník PATRIA. „Zajistíme odpuštění významného podílu z řeckého dluhu vůči zahraničním věřitelům.“ – „Zvýšíme daň z vysokých příjmů (na 75%), zvýšíme korporátní daně a zavedeme daň z luxusu.“ – „Skokové zvýšíme veřejné výdaje, alespoň o 4 miliardy eur.“ – „Znárodníme banky.“ – „Prosadíme, aby lidé dlužící nad 20 procent svých příjmů nemuseli dluh splácet.“ – „Zvýšíme minimální mzdu.“ – „Budeme zdarma distribuovat jídlo, energie zdravotní péči všem lidem v nouzi.“ – „Znárodníme soukromá lékařská zařízení.“ A tak dále, a tak dále...

Pro „krizí“ (rozuměj nízkou produktivitou práce a životem nad poměry) zkroušené Řeky byly tyto volební sliby majákem naděje ve světě nejistot a stále reálněji hrozícího utahování opasků. Proto i mnozí politicky příčetní a finančně gramotní voliči svým hlasem stranu SYRIZA podpořili. Zřejmě pro jistotu – co kdyby to byla pravda. Očekávání návratu starých dobrých časů byla obrovská. Stejně jako euforie ze suverénního volebního vítězství, kterému o pověstný vlásek unikl punc zisku většiny křesel v parlamentu (149/300). Jenže povolební euforie netrvala dlouho.

Ukázala se totiž další stará pravda – na vyjednávání o odpuštění dluhů musí být vždy dva. Nikoliv ovšem politik ze zadlužené země a volič ze zadlužené země, kteří se před volbami tuze pěkně shodli na neplacení dluhů. Jde o jiný pár; tvořený politikem ze zadlužené země na straně jedné a věřitelem, tedy tím, kdo peníze půjčil, na straně druhé. Při jednáních o prominutí státního dluhu či o nestandardním otevření stavidel dalšímu přisunu financí do řeckého bankovního sektoru se ukázalo, že chcete-li vést jednání z pozice síly, musíte mít sílu. Návrhy Řeků ve smyslu „too important to fail“, tedy „nemůžete si dovolit, abychom jako člen Eurozóny zbankrotovali, a vy to sami dobře víte, tak přestaňte blbnout a pošlete nám další cash“ vzaly rychle za své, stejně jako navrhovaná úprava splátkového kalendáře podle absurdního scénáře „když se nám bude dařit, tak budeme splácet, když se nám nebude dařit, tak nebudeme splácet, ale nebojte, nám se dařit určitě bude, hihi“.

Volbami bojovně naladění Řekové se naopak dostali do těžké defenzivy, když Evropská centrální banka ve středu deklarovala zastavení akceptace řeckých státních dluhopisů jako záruky úvěrů pro řecké banky. Čtrnáct dní staré titulky řeckých novin citující sebevědomá prohlášení vládní koalice o cestě z krize a odeznělé politické nestabilitě vybledly velmi rychle. Aktuální vývoj totiž může vést k opravdové krizi – a sice krizi bankovní. Pokud klienti bank znejistí a začnou své prostředky masově vybírat, bude mít řecký bankovní sektor skutečný problém. A s ním i celé Řecko...  

Foto: wikipedia.org, Lorenzo Gaudenzi