Říkanky o odpadcích, psích hovínkách nebo farmářských trzích. Veronika Hurdová píše o reálném životě ve městě

Rozhodně si pod tím však nepředstavujte, že by se o své děti nestarala. Naopak. Dokonce (nejen) pro ně píše a vydává vlastní knížky. Ta nejnovější nese název Obrázkové básničky pro malé měšťáky.

Nejde přitom o další knížku říkanek, kterých jsou plná knihkupectví. Ta její je jiná a rozhodně nekopíruje mainstream.

„Obrázkové básničky vznikly po rozhovoru s mojí o rok mladší sestrou Maki, která má tři děti. Bavily jsme se o tom, jak už jsme úplně zpitomělé z těch dětských básničkových knížek. Vůbec se nerýmují a navíc jsou o úplně hloupých tématech, která jsou na hony vzdálená světu našich dětí žijících ve městě. Copak ty mé městské chuděry vídají denně naživo krávy, kupky sena, jasnou oblohu, zelenou trávu nebo koňský potah? Žiju odmala ve městě, kde je každodenní realita vzdálená bílému sněhu, dvorku plnému slepiček a spokojeně se pasoucích oveček na louce,“ vysvětluje Hurdová.

A tak se po sestřině pošťouchnutí chopila vlastní tvorby. Verše vznikaly v autobuse po cestě do práce a zpět. Obrázkové básničky pro malé měšťáky obsahují krátké básničky o věcech, se kterými se běžné městské dítě každodenně setkává. Nechybí rýmovačky o odpadcích, psích hovínkách, MHD a kolonách, farmářských trzích nebo obchoďácích.

Básničky jsou navíc psané tak, aby se do čtení aktivně zapojili i potomci. „Každý verš končí podstatným jménem, které je znázorněno obrázkem. Rodič čte text a dítě doplňuje slova na základě obrázků,“ popisuje Hurdová s tím, že každá básnička má navíc příběh, který je dvojsmyslný, dítě básničku pochopí po svém a rodič se jí zasměje.

Realita od útlého věku

Podobnou vlnu rozpaků jako Obrázkové básničky pro malé měšťáky mohou u některých rodičů vyvolat také Pohádky o naivním prasátku, které Veronika Hurdová napsala krátce poté, co se jí narodilo první dítě. „Stručně je to o tom, jak malé prasátko vyrazí z vyhřátého dvorku do světa, kde pozná, že všechno není tak růžové jako u něj doma. Setkává se s tématy jako homosexualita (O Jasném Žaludovi a Drsné Bukvici), stáří (O Vyzobané Slunečnici), drogy (O Kouzelné Houbě a Veselé Makovici), rasismus (O Černé Ovci a Bílé Vráně) nebo třeba korupce (O Nenasytném Syslovi a Krtku Tuneláři). Prasátko pomáhá řešit jednotlivé situace, se kterými se setká. Všechno ale nakonec dobře dopadne,“ nastiňuje příležitostná spisovatelka. Její netradiční knížky lze pořídit na Fleru.

Je nasnadě, že ne všichni rodiče její počiny, byť jsou pravdivé a vykreslují dětem každodenní realitu již od útlého věku, kvitují. „Někteří rodiče mi říkají, že přeci nebudou číst svému dítěti třeba o alkoholu,“ říká. Sama dokonce postupem času nabyla názoru, že její dětské knížky jsou spíš pro dospělé. „Podle mě je to ale trochu pokrytectví. Moje děti ví, jak vypadá pivo nebo víno. A taky ví, že by se jim po tom motala hlava a že mléko chutná výrazně líp, takže alkohol nepijí. Kvůli tomu jim nemusím číst pohádky s ponaučením, že mlíčko od kravičky je zdravé,“ přibližuje svůj přístup dvojnásobná matka. Proti takovým rodičům ale nebojuje a nesnaží se jim vnutit své názory. Následuje svou cestu. Věří totiž, že její děti si ji jako matku vybraly a měly k tomu moc dobrý důvod. „Takže to budou se mnou muset už holt vydržet,“ směje se.

Poslechla manžela a vydala knížku

Nepředstavujte si ji ovšem jako matku – drsňačku, i tělesnou konstitucí působí velice křehce. Ani jí nečiní problém se rozbrečet nad dojemnou pohádkou, kde holčička řekne mamince, že jí má moc ráda – to se jí stalo zrovna nedávno. „Jen si prostě ráda ze všeho včetně sebe dělám legraci. Neznamená to, že bych měla své děti míň ráda. Nějak mám ale pocit, že je pak svět veselejší místo k žití,“ přibližuje svůj životní přístup Veronika Hurdová.

Její literární tvorbu odstartovalo příznačně právě první těhotenství, které vůbec neprobíhalo růžově, jak líčí a slibují některé publikace. Místo „nejkrásnějšího období v životě ženy“ měla pocit, že se celý svět zbláznil a obrátil naruby.

„Všichni mi začali sahat na břicho, rozplývat se nade mnou a říkat, že se už určitě moc těším na miminko. A já přitom osm měsíců v kuse dennodenně několikrát zvracela, ztrácela jsem soudnost, vypadávaly mi základní slova, utápěla jsem se v hrůze, že budu strašlivá matka a brečela u animáku Kungfu Panda, když medvídek zjistil, že je adoptovaný, což jsem tak trochu tušila od začátku vzhledem k tomu, že jeho tatínek byl husa,“ vzpomíná Hurdová. Takhle si zmiňované nejkrásnější životní období nepředstavovala.

„Všechno bylo jinak, než mi lidi okolo malovali. Tak jsem si to začala psát. Byla to taková sebeterapie formou krátkých zápisků ze života těhotné. Pak jednoho dne přišel můj úžasný muž a říká: Měla bys to napsat jako knížku. A protože jsem poslušná žena, tak jsem sedla a za čtyři měsíce napsala knížku Jak přežít těhotenství, která o rok později vyšla v nakladatelství Brána,“ dodává.

Cíl si stanovila jednoduchý: rozesmát nastávající maminky a říct jim, že to všechno nemusí brát tak vážně. A pokud nezapadají do krabičky předpisové těhotné, není to konec světa.

Když chlap píše o mateřské

Hurdová se ve své prvotině nezabývá tím, jak technicky probíhá porod, kolik vitamínů přijmout nebo kolik centimetrů, ve kterém týdnu těhotenství dítě měří. „Toho je internet plný. Píšu tam o takových těch běžných věcech v těhotenství, které nikdo moc neřeší, jako třeba jak se vypořádat se stále se zmenšujícím oblečením nebo jak se vyrovnat s tím, že vám jiné matky budou cpát do náruče své spratky na zkoušku. A ze všeho si dělám srandu,“ podotýká.

Humor ji nepřešel ani ve chvíli, kdy jí při prvním těhotenství museli ve čtvrtém měsíci vyoperovat z břicha cystu velkou jako pomeranč, ani když jí během druhého těhotenství už od šestého měsíce hrozili, že může každý den porodit a že nesmí nosit své rok a čtvrt staré, sotva chodící, batole.

Teď zrovna připravuje pokračování s pracovním názvem Jak přežít mateřskou. Název jí ale vyfoukl psycholog Petr Šmolka, a tak bude muset sáhnout po jiném. „Pojmenoval tak svou podstatně nudnější publikaci. No vážně, jak mohlo napadnout nějakého chlapa napsat knihu o mateřské? Věřte mi. Kdo tam nebyl, měl by mlčet a šoupat nohama,“ přidává opět v nadsázce Hurdová.

Skoro to až zavání tím, že se Krkavčí matka stane spisovatelkou na plný úvazek. „Pravda je taková, že by mě nesmírně těšilo, kdybych se psaním uživila a ve volném čase pak mohla dělat s dětmi kotrmelce po posteli, pít víno se svým mužem a rozjíždět nebo se zapojovat do malých projektů, které mi dávají smysl. Třeba jako osvěta ve zdravém stravování, svoboda ve vzdělávání nebo udržitelný rozvoj,“ uzavírá Veronika Hurdová. Kdo ví…