Politici nám chtějí přikázat, kdy smíme pracovat a nakupovat

Nebo všechno najednou. Skutečně nám politici mohou znovu a znovu nad rámec stávajících zákonů dál přikazovat, co můžeme dělat s našimi životy?

ČTĚTE TAKÉ: Zlepšování postavení České republiky v žebříčku Indexu ekonomické svobody

Jasně, že jo! Takový pocit má František Bublan, autor senátního návrhu zákona o povinném uzavření hypermarketů větších než 200 m² ve vybraných svátcích, a jeho političtí kolegové. Ti všichni totiž mají pocit, že společnost bude šťastnější, když 1. ledna, na Velikonoční pondělí, 8. května, 28. září, 28. října, 24. prosince (po poledni), 25. prosince a 26. prosince se zavřou supermarkety.

Zákon omezuje svobodu podnikání. Majitelé supermarketů, mimochodem splňující všechny zákonem dané podmínky a zároveň významní plátci daní, nemohou stanovit otevírací dobu, jak se jim zlíbí. Zákon také porušuje právo na rovné podmínky v podnikání, protože – pěkně po česku – tento nesmyslný zákon obsahuje ještě nesmyslnější výjimku vymezenou velikostí podlahové plochy. Co když v ulici vedle sebe stojí dva supermarkety, z nichž jeden má rozlohu 199 m² a druhý 201 m²?

Zákon nadto omezuje svobodu pracovat. Třeba se situace změnila, ale moje zkušenost s brigádami při studiích je následující: směny o víkendech a svátcích byly rozebrány vždy jako první, neboť byly honorovány vyšší mzdou a případnými dalšími benefity. I když mezi ně asi politici nepatří, evidentně existují lidé, kteří CHTĚJÍ pracovat i o svátcích. Vzkaz od politiků? „Máte smůlu!“

Zákon omezuje svobodu volby. Ta se týká všech lidí, kteří si plánují, jak využijí svůj volný čas. Tedy těch, pro které třeba představuje svátek vítaný den, kdy mohou dokoupit potřebné zásoby do domácnosti. I těch, kteří se cestou na návštěvu k příbuzným rozpomněli na narozeniny strýčka a shání dárek. Ale samozřejmě i těch, kteří prostě jenom rádi nakupují. Proč by nemohli nakupovat? Protože pan Bublan řekl, že se to nesmí? Nechápu.

Co zákon určitě nezajistí? Povím vám to. Určitě nepřinutí lidí, kteří z libovolného důvodu nemají pocit, že by ve volném čase měli číst poezii, sportovat, navštěvovat hrady a zámky nebo se družit s příbuznými, aby tak činili. Proč by to proboha dělali, když se jim nechce? Kvůli tomu, že jim politici zakázali nakupovat potraviny? Absurdita z tohoto nařízení přímo sálá.

Na konec jsem si nechal často zmiňovaný argument, že podobné zákony přeci platí v některých okolních zemích, a proto by kritici měli mlčet. Několikrát mi byl vmeten do tváře. Co na něj říkám? To je snad ta nešílenější věc, kterou může politik vůbec vyslovit. Suplovat vlastní rozum opisováním je vždycky trapné. Ne nadarmo už dětem ve školce káravě říkáme: „Frantíku, a když Pepíček skočí z okna, tak snad skočíš taky?“

Senátoři se často ohrazují proti tvrzením, že je senát naprosto zbytečná instituce. Ale pak navrhnou podobný zákon a člověk si zase nemůže pomoct…