Česká republika a konkurenceschopnost? Začněme neodrazováním investorů…

Dle statistik OECD je mzda (v paritě kupní síly, očištěná o inflaci) v České republice zhruba třetinová než ve Spojených státech amerických a poloviční v porovnání s Německem nebo s Francií. To je naše výhoda. Proto se na Českou republiku jakožto potenciální cíl pro svůj podnikatelský záměr stále ještě někteří investoři obrací. To však nemusí trvat dlouho. Proč? Zjednodušeně řečeno, negativnější signály zahraničním investorům již snad vysílat nemůžeme…

Začalo to neuvěřitelně trapným jednáním Brňanů se světovým gigantem Amazon o výstavbě logistického skladu za 2,7 miliardy Kč, který by vytvořil přes patnáct set stálých pracovních míst. Jednání skončilo propadákem a nevypadá to, že by se na tom mělo něco změnit. Ostatně, společnost Amazon má s Českou republikou i další zkušenost. Když se Amazon začal ve středočeské Dobrovízi poohlížet po lokalitě pro svůj další investiční záměr, výstavbu haly zaměstnávající přes 1600 pracovníků, narazil na tvrdý odpor obyvatel obce, založení iniciativy Hnutí pro Dobrovíz a odmítnutí investice v referendu. Zdravý rozum naštěstí zvítězil. Po sérii ústupků firma s obyvateli obce našla společnou řeč a za odměnu bude moct některým z nich nabídnout práci…

I v jižních Čechách však mají „svůj Amazon“ a českou realitu podpory vzniku nových pracovních míst. Zastupitelé i obyvatelé obce Vodňany společnými silami zapudili čtyřmiliardovou investici rakouské firmy  Schweighofer, která chtěla v podniku zpracujícím dřevo zaměstnat přes šest stovek zaměstnanců…

Kdybychom chvíli hledali, možná najdeme ještě pár dalších příkladů. Buď jak Buď, signál pro potenciální investory není dobrý. Vyjednávací pozice těch, kteří sem budou chtít zamířit, každým dnem roste. Příkladem je korejská firma vyrábějící pneumatiky (Nexen), do které stát (rozuměj my všichni daňoví poplatníci) napumpuje skoro čtyři miliardy, aby přestala váhat a rozhoupala se pro stavbu nové továrny u Žatce. Jistě, automobilka tam proinvestuje zhruba šestkrát více, než bude činit státní pobídka, ale…  Byl by podobný náklad nutný, kdybychom investorům vytvářeli přirozeně dobré podmínky k podnikání, podpořené nízkým zdaněním, kvalitním institucionálním prostředím, dobře fungující justicí a minimem byrokracie? Nikoliv, alespoň dle kuloárních informací zpoza opony této transakce určitě ne…

Faktem je, že si podobné trapasy při jednání se zahraničními investory nemůžeme dovolit. Ve srovnání se západní Evropou jsme sice stále relativně levnější, tj. atraktivnější země, ale ostatní postkomunistické státy ve střední a východní Evropě (jako Polsko, Slovensko, Maďarsko…) nabízí podobné institucionální prostředí a podobné mzdové náklady jako my, nebo dokonce o mnoho lepší podnikatelské prostředí a nižší mzdy (třeba Estonsko, kde firmu založíte za 18 minut…) než my. O asijské konkurenci s řádově nižšími mzdovými náklady a – kulantně řečeno – velmi přívětivé legislativě na trhu práce ani nemluvě…

Možná to není tak zlé, říkáte si. V Indexu ekonomické svobody je Česká republika na 52. místě společně s Botswanou, hned před námi je Albánie, Bulharsko, Izrael a Černá hora. Postavit celistvou a fungující dálniční síť v zemi je tak nereálné, že už snad ani nejsme naštvaní, že ji nemáme. I tvorba vtipů na děravé a polorozpadlé silnice nás omrzela. V indexu konkurenceschopnosti zemí světa jsme na 48. místě, když těsně na záda dýcháme Mauriciu, Bahrajnu a Turecku. Politická stabilita je cizí slovo, od roku 1993 jsme měli již 11 premiérů a na důležité reformy stále čekáme. Státní dluh roste. A v žebříčku korupce zaujímáme hezké 57. místo, jež sdílíme s Bahrajnem, Chorvatskem a Namibií. Mám pokračovat? Není třeba. Tohle ani dobré pivo nepřebije…