ROZHOVOR: V semifinále Zlatého Ámose je i Budějčanda Karla Ptáčníková

„Naši paní učitelku máme moc rádi a ona má moc ráda nás.“ Těmito slovy začíná vaše charakteristika od žáků, kteří vás nominovali. Máte z ní radost?
Kdo by neměl? Hodně mě to překvapilo a ještě více potěšilo.

Je těžké táhnout se žáky za jeden konec provazu a zároveň mít respekt, určitý odstup?
Jak kdy. Žáci ví, co si mohou dovolit a co ode mě mohou očekávat. Ví, co chci, a když se splní povinnosti, tak je čas na zábavu.

Ještě bych jednou citoval ze zmíněného dopisu vašich žáků: „Vždy nás překvapí něčím jiným a to je na tom to nejhezčí. Dělá pro nás jen hezké věci.“ Můžete některou z těch věcí zmínit?
Úplně přesně nevím, co tím mysleli, ale snažím se výuku dělat tak, aby nás to bavilo všechny, především pak aby věděli, k čemu tu danou věc, kterou se učíme, použijí v životě. Dám příklad: Učíme se o vesmíru, tak zajdeme do planetária, nebo si do školy pozveme mobilní planetárium. Když jsme probírali finanční gramotnost, navštívili jsme banku a všechny věci si tam vyzkoušeli. Nebo třeba dopravní předpisy… prostě vyjedeme na výlet na kolech. (úsměv)

Někteří učitelé bývají po letech vyhořelí, což ale nebude váš případ… Máte recept na to, jak se zmíněnému ubránit?
Určitě kolikrát přichází pocit vyčerpaní a únavy. Říkáte se, že nikam nepůjdete, ale stejně nakonec jdete. (smích) Hodně odpočívám na procházkách se svými psy a pak v létě na chatě v lese a u vody. Tam čerpám i nápady a energii.

Postup do semifinále je velkým úspěchem… Co pro vás znamená?
Bylo to veliké překvapení, protože nás porota poslala do finále jako divokou kartu. Teď mám pocit zodpovědnosti vůči dívkám, které před porotou předvedly úžasnou prezentaci. Ale i ostatním, co mě podporují. Mám strach a hlavně veliký respekt.

Takže jste ze semifinále nervózní?
Jsem nervózní… a hodně. (smích) 

Moc vám gratuluji a přeji hodně štěstí, ať do dotáhnete na samotnou špičku ankety!
Děkuji a budu se snažit.