Problémy s Opencard či IT systémy? Omezme „pokus-omyl“ a inspirujme se v zahraničí…

V tom snad patříme mezi světový unikát. Kolik dobrých nápadů již dojelo na smrtelný koktejl „idea pro veřejný sektor – podivní lidé se špičatými botami a velkými hodinkami – výběrové řízení – firma s anonymními vlastníky v daňovém ráji – nevýhodná smlouva – hodně utracených peněz – mizerné výsledky“, již nikdo nespočítá. Českou realitou bohužel je, že namísto spokojených občanů pozorujeme přehazování horkého bramboru mezi politiky, osočování a výhružky soudy. Jelikož mou úlohou není lamentovat, ale vysvětlovat, pokusím se o to i dnes.

Známý ekonom Milton Friedman v jedné ze souboru svých skvělých prací rozvedl jednoduchou, avšak geniální myšlenku známou jako Friedmanova matice (rozhodovací tabulka – na obrázku). Řekl, že při rozhodování o utrácení peněz nás v zásadě zajímají jen dvě věci: 1. Čí peníze utrácíme? 2. Pro koho je utrácíme?

Obr.: Friedmanova matice.

Dle Friedmana (a asi s ním budeme souhlasit) dochází k nejefektivnějšímu, tj. nejlepšímu jednání, když utrácíme SVOJE peníze pro VLASTNÍ potřebu. To v obrázku zastupuje buňka označená písmenem „A“. Každý přece zná svoje chutě a potřeby (známe své preference), každý přece ví, kolik si může dovolit utratit, aby jej to nezruinovalo (známe svůj rozpočet). Protože si vážíme vlastních peněz, a budeme tedy chtít kupovanou věc pořídit co nejlépe, je zde vysoká motivace, abychom se při utrácení financí chovali zodpovědně a velmi hospodárně.

ČTĚTE TAKÉ: Daňové přiznání za 5 minut, založení firmy za 18!

Naopak nejméně efektivní situace nastává v opačném případě – když utrácíme CIZÍ peníze pro CIZÍ spotřebu. Taková alternativa se objevuje v červené buňce označené písmenem „D“. A ano, hádáte správně – červená barva má hlubší význam. Právě písmeno „D“ totiž nejlépe popisuje jednání ve veřejné správě. Politici a úředníci ve veřejných institucích rozhodují o penězích, které jim nepatří, a utrácejí je za věci, které nejsou a nebudou v jejich vlastnictví (a které často ani nevyužívají – třeba taková dotace na rekonstrukci domova důchodců). Právě to je příčinou, že není nalezena optimální varianta, nebo – což je horší – často není ani hledána. Peníze tak putují do nesprávných rukou a ve větší míře, než by bylo potřeba. Zkrátka proto, že politici a úředníci nemají motivaci šetřit a/nebo mají motivaci veřejných peněz využívat pro své vlastní obohacení (posun z „D“ do buňky „B“).  

Zdá se to bezvýchodné. Ale není – existují možnosti jak motivace k nežádoucímu jednání (tzv. perverzní motivace) eliminovat. Nabízí se metoda cukru a biče, kdy můžeme libovolně zvolit důraz na cukr (odměny za úspory, rychlost, funkčnost…) nebo na bič (pokuty, vyhazovy, soudy, vězení…). Anebo kompletní vyvedení dané služby z veřejného sektoru a jeho realizace soukromými subjekty. Třeba tak, jak to udělali naši přátelé v Bratislavě.  Představte si, že by se jednání o Opencard nevedla skrze nevypověditelné smlouvy s tajemnou firmou, ale politici z Magistrátu hl. m. Prahy by využili své silné pozice, svolali pětiminutovou tiskovou konferenci a řekli:

„Dobrý den. Praha má cca 1,2 milionu obyvatel. Střední Čechy dalších 1,3 milionu obyvatel. K tomu připočtěte migrující zaměstnance, studenty vysokých škol a další osoby, které do Prahy pravidelně dojíždějí. To je opravdu hodně potenciálních klientů. Pro všechny tyto lidi chceme nechat vytvořit multifunkční kartu, na níž bude možné dobíjet dopravní kupony a jejíž funkcionality umožní užití pro knihovny, muzea a další podobné instituce. Jestli to bude zároveň platební kreditní nebo debetní karta banky, asistenční karta pojišťovny nebo slevová karta hypermarketu, je nám úplně fuk. Je nám jedno, jak ji budete marketingově využívat, jak bude vypadat a kolik miliard na ní vyděláte. Zajímají nás tři věci: Za jak dlouho jste schopni systém dodat? Jak zajistíte, že systém bude opravdu fungovat? Kolik nám za tento obrovský počet klientů třímající každý den v ruce vaši kartu budete ročně platit? Návrhy pošlete do DD.MM.RRRR. Děkujeme, nashledanou.“

Všimli jste si, že s užitím prosté logiky a trochou dobré vůle by dnes byla situace odlišná? Žádné proplýtvané stamiliony, žádné tajemné či kvazitajemné firmy, žádné jednostranné smlouvy, ale funkční systém, který by navíc mohl Praze nějaké prostředky generovat. Je to vlastně velmi prosté – nevymýšlejme, co již vymyšleno bylo. Nepřejímejme věci, které jinde fungují špatně. Přejímejme věci, které jinde fungují dobře.

P.S. Na další dobrý příklad, který je hodný následování, se můžeme podívat na východ od nás – konkrétně do Estonska. Ale o tom zas příště…