Vlakové spojení Č.B. – Praha: Zapomeňte na čisté vlaky soukromníků, bez soutěže přiklepnuto Českým Drahám

V rámci stávajícího kontraktu se státním molochem jménem České dráhy se resort dopravy řízený Danem Ťokem (za ANO 2011) rozhodl rozšířit odběr služeb o další čtyři spoje bez veřejné soutěže a za to Českým drahám vyplácet roční dotaci ve výši 85 milionů Kč. Je to nepochopitelné rozhodnutí, a to hned z několika důvodů:

Zaprvé, nešlo o žádnou znouzecnost, kterou se často argumentuje při zachování dopravní obslužnosti mezi „Přední Lhotou“ a „Zadní Lhotou“. Trať Praha – České Budějovice – Český Krumlov patří mezi trasy s největším obchodním potenciálem v zemi. I kvůli neustálým zácpám, které svou neschopností cokoliv rychle a funkčně postavit stát vytváří na trasách Praha-Tábor-Č. Budějovice, respektive Praha-Písek-Č. Budějovice.

Zadruhé, konkurence. Jestliže potenciál profitability nedokáží rozpoznat úředníci v Českých drahách, skuteční podnikatelé rozhodně ano. Zájemci o poskytování služeb v daném úseku byli minimálně tři – holdingová společnost Arriva, Jančurův RegioJet (Student Agency) a Leo Express Leoše Novotného. Všechny mají zkušenosti se soutěží proti Českým drahám, jejichž manažery až právě konkurence donutila položit si otázky „Co to je klient? A co po nás vlastně chce?“.

Zatřetí, výkon funkce s péčí řádného hospodáře. Jakkoliv soukromí poskytovatelé dopředu veřejně avizovali, že potenciální profitabilita trasy bude determinovat jejich nabídku, tj. ochotu jezdit plně na podnikatelské riziko bez jakéhokoliv požadavku na státní dotaci, ministerstvo dopravy si před těmito argumenty nepochopitelně zacpalo uši a minimálně do roku 2019 napumpuje z našich daní do Českých drah další stovky milionů Kč. Co že to slibovalo ANO 2011 před volbami? A jak je to s tou péčí řádného hospodáře?

Začtvrté, princip. Ještě by se dalo pochopit, kdyby ministerstvo argumentovalo klasicky: „To my nic, ti před námi podepsali špatnou smlouvu, my tohle udělat musíme.“ Bylo by to sice hloupé, protože většina úředníků v resortu pracovala i před Ťokovým příchodem, ale aspoň něco. Jenže ministerstvo používá jinou argumentaci: „Na tento postup máme právo, vše je právně v pořádku, smlouva umožňuje navýšení ceny (rozuměj dotace) maximálně o pět procent a to splníme.“ Dle mého skromného názoru se jedná o absolutní nepochopení řádného výkonu funkce nakládající s veřejnými penězi – umožňuje-li smlouva soutěžit službu na trhu s očekávaným pozitivním dopadem na státní rozpočet, není přeci vůbec co řešit! „Malou domů“ státní firmě bych možná čekal od zasloužilých politiků či úředníků bez zkušeností z opravdového byznysu, kterých se v budově s ponurou komunistickou historií (mimochodem ministerstvo dopravy v ní sídlí právě s ředitelstvím Českých drah) jistě pár najde. Ale od manažera ze soukromého sektoru, t.č. ve službách státu? Není se co divit, že se soukromí poskytovatelé, jinde konkurenti na život a na smrt, argumentačně spojili a proti tomuto postupu zvažují stížnosti u soudů v České republice i u orgánů Evropské unie.

Resumé? Nečekejme zázraky. Zákazníci vlakové dopravy cestující ve směru z jihu Čech do metropole a zpět zkrátka budou pár dalších předlouhých let drženi v šachu Českých drah. Zvyšování kvality služeb tak nebude určováno nekompromisním tržním testem konkurenčního boje, na němž vydělává za všech okolností zákazník, ale bude záviset jen na ochotě monopolního poskytovatele Českých drah tyto změny dělat. No, budeme si všichni navzájem držet pěsti.