KOMENTÁŘ: Kritikům architektonického rozvoje center měst…
V uplynulém roce jsem několikrát zaznamenal ostrou kritiku developerských projektů, které rozvíjejí dlouho nevyužívaná území v širších centrech měst (tzv. brownfieldy). Podle kritiků jsou projekty tu moc odvážné, tu příliš zastaralé, tu moc skleněné, tu málo ekologické, tu nerespektují všemožné koncepce a doporučení, tu jsou moc komerční, tu málo respektují „uznávané“ požadavky na městský veřejný prostor, tu jdou proti veřejnému zájmu. Kritici však zapomínají na základní poučku ekonomie veřejného sektoru: „Nic jako veřejný zájem neexistuje.“ Definice veřejného zájmu se totiž odvíjí pouze od toho, kdo a jak nadefinuje veřejnost.
Já s rozvojem brownfieldů nemám problém, a to zejména s komerčním rozvojem brownfieldů soukromými investory. Proč? Protože architektonický rozvoj v centrech měst musí být tažen jediným nesporným faktorem – ochotou subjektu zaplatit za nákup a developing území, který se odvíjí od ochoty koncových uživatelů zaplatit za finální produkt tomuto subjektu. Ať už tím produktem budou kanceláře, byty, obchodní centrum, hotel, garáže nebo sportoviště.
Protože jak jinak nadefinovat „využití městského prostoru ve veřejném zájmu“? Kolik lidí je veřejnost? Všichni? Všichni lidé se určitě neshodnou. Takže kdo určí veřejný zájem? Matky s dětmi? Důchodci? Sportovci? Školáci? Fandové hiphopu a graffiti? Příznivci procházek v lese? Bezdomovci? Dobře, dejme tomu, že se nějací uvědomělí zájemci najdou. Ale kolik budou za realizaci jimi preferovaného zájmu ochotni zaplatit?
Naposledy se problematika krásně ukazuje při diskusích o projektu společnosti Penta, který obnoví život na mrtvém území centra Prahy mezi Masarykovým náměstím a Florencí. Odborníci, kteří jsou nepochybně fundovaní, ale na zakázku podobného typu a rozsahu marně čekají, nenechali na záměru rozvinout útočiště narkomanů, bezdomovců a zlodějů druhotných surovin za soukromé peníze suchou ani tu pověstnou nit. Nerozumím tomu, proč. Pokud měl někdo s územím lepší záměry, mohl území odkoupit sám a postavit tam věčně zelený park se stromy, fontánkami a poletujícími motýlky, do kterého bude vstup zdarma, lidé se v něm budou chovat způsobně, budou odhazovat odpadky pouze do odpadkových košů, budou sbírat exkrementy po svých psech, a díky kterému tudíž budou lidé šťastnější a planeta bude opět v rovnováze. Zajímavé, že to nikdo z kritiků projektu neudělal…
Radnice města, obzvláště v České republice, zkrátka nemůže být v roli osvíceného diktátora, který z veřejných prostředků realizuje architektonické projekty ku spokojenosti 100 % členů společnosti. Na to nejsou lidi, peníze ani charakter. Radnice však disponuje nástroji, kterými může soukromé developery usměrňovat v jejich záměrech a z našich daní zaměstnává dostatek úředníků, jež mají tyto úkoly v náplni své práce. Jestli se to děje, nebo neděje, případně proč se to neděje, nechám na odbornících.
Z pohledu ekonoma však platí následující: Zájmových skupin, které by chtěly za peníze jiných (například daňových poplatníků) realizovat ve veřejném zájmu svůj vlastní soukromý zájem, je tolik, že by Praha musela mít minimálně dvě patra, aby se dostalo na všechny! Proto musí logicky vyhrát ta zájmová skupina, která je do realizace svého záměru ochotna investovat nejvíce prostředků, jelikož věří v návratnost takové investice. Pak totiž bude mít smysl i využití toho území. Tak to prostě v tržní ekonomice chodí.
