Roman Franta: Co je vepředu, nehledej vzadu

Dílo Romana Franty se půlí zhruba na dvě linie - jednou je malba v duchu věrného realismu, s jehož pomocí zachycoval skrumáže nejrůznějších předmětů, produktů a především živočichů. Snad nejznámější jsou jeho cykly barevných brouků, v nichž rozvinul své koloristické a iluzivní schopnosti. Druhou linií jeho tvorby je expresivní malba, v rámci níž zachycuje závažnější i výpravnější témata.

Výstava v Galerii U Betlémské kaple nazvaná Co je vepředu, nehledej vzadu, potvrzuje autorovu fascinaci lidskými vztahy, charaktery a životními situacemi. Jeho výtvarná komunikace se odehrává ve světě zvířat, nyní v ptačí říši. Přitom Roman Franta není ornitologický nadšenec. Co se tedy za jeho výběrem nového motivu skrývá? Jeho zaujetí ale určitě směřuje k vizualitě, typicky výrazné barevnosti, hutnému malířskému gestu a textům vepsaných do obrazů. Slogany, soukromé poznámky nebo citáty autor používá ze svých deníkových záznamů nebo vznikají v průběhu malování. Právě díky textům zjišťujeme, že tato ornitologie nám spíše než o ptačí říši, říká více o nás samých.

Roman Franta do svých obrazů přenesl svobodu projevu, odvahu, experiment i klasické postupy. Je svérázným a nezaměnitelným autorem současné umělecké scény. Nadále si buduje svou vlastní cestu a vytváří si uměleckou identitu. Pojítkem jeho tvorby je ironie, hra, přetrvávající zvířecí motivy, vzniklé asociace a to vše propojeno v tématech osobních a společenských.

A co o Romanu Frantovi říkají lidé z uměleckého prostředí?

Magdalena Juříková, ředitelka Galerie hlavního města Prahy

Roman Franta patří k těm umělcům současnosti, kteří se i po nástupu nových médií a dalších lákavých výtvarných experimentů i nadále vzdorovitě drží malby. Nicméně za touto umanutostí je třeba vidět konceptuální fundament.

Jiří Machalický, kurátor Galerie NoD

Roman Franta je schopen citlivě vnímat stále nové podněty a objevovat jejich nečekané souvislosti. Jeho projev je výrazný, přitahuje naši pozornost, ale nevnucuje svá řešení, není agresivní. Pouze nabízí možnosti, jak chápat okolní prostředí, jak vnímat situace, kterých si všimneme teprve tehdy, když je autor vřadí do neobvyklých a nečekaných vztahů.

Jiří Valoch, umělec a teoretik umění

Roman Franta rozehrál složitou, mnohovrstevnatou a vnitřně strukturovanou hru o malbě jako iluzi - a tak si vlastně otevřel možnost užívat oněch malířských prostředků, které podrobil svému zkoumání. Jistě se mu tedy jako další kvalita objevila i ryzí radost z malby, ba dokonce z krásné malby, kterou tak učinil (jen zdánlivě paradoxně!) opět ještě jednou legitimní v kontextu současného umění.