Glosa: Prezident Zeman již není ekonom a jen se podbízí?
Prezident Miloš Zeman se prostřednictvím svého mluvčího Jiřího Ovčáčka nechal slyšet, že jej fascinuje neochota najít v rozpočtech 30 milionů korun na provoz Klokánků, přičemž náklady na cizí uprchlíky budou jistě větší. Nebudu hodnotit potřebnost výdajů na jeden nebo druhý projekt. Nebudu hodnotit desetimilionové dluhy v hospodaření Fondu ohrožených dětí provozujících Klokánky, jelikož bohulibá činnost této instituce pomáhající dětem zřejmě přesahuje finanční rozměr. Zaráží mě jiná věc – že ekonom a prognostik Miloš Zeman neví, jak fungují veřejné finance.
Je v podstatě jedno, jestli Jíří Ovčáček slova svého milovaného šéfa překroutil (a znovu ukázal svou nekompetentnost), nebo zda je Miloš Zeman skutečně vyslovil sám. Výhrou není ani jedno. Systém veřejných financí je složitý celek, který obsahuje miliony účetních položek na straně příjmů a výdajů. Tyto položky jsou v rozpočtu vlády (státní rozpočet) nebo v rozpočtech municipalit (kraje, obce) proto, že někdo (rozuměj politici nebo úředníci) rozhodl, že v rozpočtech budou. Jiné položky tam nejsou, protože ti samí lidé rozhodli, že v rozpočtech nebudou. Nejsme Saudská Arábie, takže prostředků bude vždy nedostatek a určité zájmové skupiny se budou vždy cítit „na suchu“. Jako ekonom by měl prezident Zeman vědět, že nelze otevírat Pandořinu skříňku v podobě účelového a nesystémového vybírání rozpočtových položek, stavění je proti sobě bez ladu a skladu a jejich emočně ukotvené poměřování, jelikož se jedná o prachsprostý populismus.
Být populistický je přitom tak jednoduché! „Zbytečné“ položky bychom totiž jistě mohli hledat i v rozpočtové kapitole kanceláře prezidenta republiky. „Zbytečné“ položky mají ve svých rozpočtech ministerstva, státní úřady. „Zbytečně“ se utrácí v poslanecké sněmovně a senátu. Veřejné zakázky jsou kapitola sama pro sebe. Na neúměrnou režii státních institucí upozorňuje Nejvyšší kontrolní úřad snad v každé kontrolní zprávě. Státní vozový park vrcholných politiků čítá až příliš mnoho osobních vozidel se „čtyřlitrovými“ motory. A tak dále, a tak dále, a tak dále.
Není problém vyzobávat z rozpočtů různá čísla, upozorňovat na jejich absurdní výši a říkat, co by se všechno za ně dalo koupit. Člověk se základní znalostí veřejných financí by si to měl však odpustit, i když je zrovna politikem – pokud se jedná o položky, mezi kterými není žádná logická souvislost, nedává srovnání žádný smysl. Je to stejné, jako kdybychom řekli, že na špatně fungujícím železničním přejezdu zemřel člověk, jelikož prostředky na modernizaci zabezpečení vynaložila kancelář prezidenta na velkolepý raut. Společný rys, a sice že protékají veřejnými financemi, je totiž nebezpečně velká zkratka...
