Před 75 lety komunisté pohltili sociální demokraty
Za 145 let své existence zažila sociální demokracie v českých zemích období velkých úspěchů, ale také několikrát stála na pokraji zániku. Před 75 lety, 27. června 1948, začalo jedno z temných období v historii této někdejší vládní strany, která se ale při posledních volbách v říjnu 2021 nedostala do Poslanecké sněmovny, když na slučovacím sjezdu splynula s komunistickou stranou.
Sociální demokraté, kteří se s faktickým zánikem své strany nesmířili, neměli příliš možností na výběr - část z nich emigrovala a ti, kteří zůstali, byli vystaveni komunistické perzekuci. Strana pokračovala v exilu a v Československu se mohla obnovit až po pádu komunistického režimu v roce 1989.
Silné marxistické křídlo v české sociální demokracii existovalo již před vznikem samostatného Československa. První levicový pokus o ovládnutí strany se uskutečnil krátce po volbách v roce 1920, ve kterých sociální demokraté zvítězili. Marxisté tehdy obsadili sídlo strany v pražském Lidovém domě. Soud nakonec Lidový dům vrátil do rukou tradičních sociálních demokratů a z marxistického křídla v květnu 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa. Rozkol však stranu citelně oslabil.
Po Mnichovu se v prosinci 1938 sociální demokracie reorganizovala na Národní stranu práce, ta ovšem přečkala pouze půl roku do nacistické okupace a poté přešla do ilegality. Strana byla zastoupena v londýnské exilové vládě a mnoho jejích členů zemřelo v koncentračních táborech.
Československá sociální demokracie se obnovila v roce 1945 jako jedna ze čtyř stran Národní fronty. Její pozice ale byla oslabená, komunisté na svoji stranu přetáhli část jejích voličů, především dělníky. Ve volbách v roce 1946 skončila poslední, přesto měla tři křesla ve vládě komunisty Klementa Gottwalda.
Spory uvnitř ČSSD vyvrcholily na sjezdu v listopadu 1947, kdy prokomunistického Zdeňka Fierlingera vystřídal v čele strany umírněný Bohumil Laušman. Brzy se však ukázalo, že to byla labutí píseň demokratických sil ve straně. Během vládní krize v únoru 1948 nepodal ani jeden člen vlády za ČSSD demisi, naopak v "obrozené" Gottwaldově vládě seděli Laušman i Fierlinger.
Nerozhodný postoj vedení ČSSD umožnil prokomunistickým silám ovládnout stranické struktury - do čela strany se vrátil Fierlinger a následná personální čistka připravila půdu pro sloučení s komunisty.
Slučovacímu shromáždění přihlíželo 27. června v Praze 1241 členů KSČ a 830 sociálních demokratů (z 1020 pozvaných). Sociální demokraté získali v Ústředním výboru KSČ 14 procent míst, v předsednictvu 20 procent. Z celkového počtu více než 370.000 členů ČSSD odmítlo podepsat slučovací přihlášku přes 200.000 sociálních demokratů.
Část z nich emigrovala a v Londýně založila exilovou sociální demokracii. Ti, kteří zůstali a nesmířili se se sloučením, byli vystaveni tvrdé komunistické perzekuci. Bohumila Laušmana po jeho emigraci unesli v roce 1953 zpět do ČSR agenti Státní bezpečnosti. Byl odsouzen k 17 letům vězení, v němž v roce 1963 zemřel.
Na Zdeňka Fierlingera naopak čekala kariéra v řadách KSČ - byl členem předsednictva ústředního výboru strany, vicepremiérem, předsedou Národního shromáždění a až do roku 1971 zasedal ve Federálním shromáždění.
Snahy o obnovení ČSSD během Pražského jara v roce 1968 narazily na odpor komunistů a také představitelů Sovětského svazu. Nakonec si sociální demokraté museli počkat až na pád komunistického režimu v listopadu 1989. Od letoška se formace nazývá Sociální demokracie (SOCDEM).
