úterý 21. září 2021 Matouš

Věřím, že ke kolonizaci Marsu dojde, říká pražský absolvent Yaleu a Stanfordu Jan Kolmaš

Jan Kolmaš je původem z Prahy, vystudoval strojní inženýrství na Yaleově univerzitě a letectví a kosmonautiku na Stanfordově univerzitě. Poté pracoval v Evropské kosmické agentuře, teď se věnuje vlastnímu projektu SuperVision Earth. Jan Kolmaš se podílel například na vývoji robotické kolenní ortézy nebo na výzkumu pohonu satelitů. Pracovní sen "poslat něco do vesmíru" už si splnil, jeho osobním snem je přeplavat kanál La Manche.

„Vzorem mi byli oba dědečkové“

Pojďme popořadě. Čím jste chtěl být na základní škole? Chtěl jste jít už v té době tímto směrem?
Měl jsem období, kdy jsem chtěl být popelářem, pak instalatérem, automechanikem, astronautem, programátorem anebo konstruktérem robotů. Úplně jednoznačné to nebylo, ale vždy to šlo technickým směrem.

Je nějaký vědec, který vám je od útlého věku vzorem?
Oba moji dědečkové se věnovali vědě, jeden tibetské filologii a druhý jaderné fyzice, a přestože jsem netíhnul přímo k vědě, oba mi byli vzorem ve svém vztahu k práci.

Jste z Prahy, kde jste vystudoval bilingvní sekci Gymnázia Jana Nerudy. Jak se stane, že míříte na obor strojní inženýrství na americké Yale University, proč jste nešel třeba na ČVUT?
Na ČVUT, což je velmi kvalitní škola, jsem měl už místo jisté díky průměru z matematiky a fyziky, a proto jsem se rozhodl zkusit štěstí v zahraničí. Hlásil jsem se na univerzity ve Velké Británii, v USA, v Holandsku a Švýcarsku a po roce plném příprav a přihlášek mě vzali na Yale, kde jsem si vybral obor strojního inženýrství.

Jan Kolmaš vystudoval bakalářský program v oboru strojní inženýrství na americké Yale University, na nějž navázal magisterským studiem v oboru letectví a kosmonautiky na Stanford University. Obě univerzity patřící mezi nejprestižnější v USA i celosvětovém měřítku vystudoval Jan se stipendijní podporou od nadace Bakala Foundation.

Stipendijní program Scholarship je určen zájemcům o studium ucelených bakalářských nebo magisterských programů na předních zahraničních univerzitách, kteří mají české státní občanství a v den podání žádosti jim není více než 33 let. Za více než 10 let existence programu podpořila nadace Bakala Foundation 171 českých studentů a studentek, kteří vystudovali nebo studují na 50-ti univerzitách po celém světě.

Jak těžké bylo se tam dostat? Jak probíhají přijímací zkoušky?
V roce 2010, když jsem se hlásil, tak Yale bral asi 5 procent uchazečů, proto jsem byl sám překvapen, když mi přišel dopis s pozitivním výsledkem. Samotná přihláška sestává z několika formulářů, vysvědčení, doporučení a esejí, plus zkouška z angličtiny TOEFL a standardizované testy SAT. Ty se konají pouze na pár místech několikrát do roka a skládají se z obecné, asi čtyřhodinové zkoušky, a několika testů z jednotlivých předmětů.

Jakou roli hrálo stipendium nadace Bakala Foundation, která vám pomohla ke studiu v zahraničí. Jak jste se o této možnosti dozvěděl a jak výrazně stipendium ovlivnilo vaše studium?
První ročník stipendia pro studium v zahraničí otevírala Nadace právě v mém maturitním roce 2010. Když jsem se hlásil o stipendium, přijetí z Yaleu jsem už měl jisté, v následujících ročnících se však stipendia udělovala ještě před podáním přihlášek na univerzity. Bakala Foundation mi pomohla doplnit částečné stipendium od Yaleu a poté byla klíčová pro financování mého magisterského studia na Stanfordu.

„Američané o Češích moc nevědí, někdo zná Jágra, jiný Masaryka, většina zná Prahu“

Z Yaleu už to byl jen krok na Stanford University? Dokážete porovnat úroveň obou univerzit?
Dostat se na Stanford nebylo jednoduché, ale ten krok byl v porovnání s přestupem z gymnázia na Yale pocitově menší. Obě univerzity jsou opravdu úžasná místa ke studiu a k životu. U Yaleu bych zvlášť vyzdvihnul důraz na studentský život a vzájemné porozumění mezi studenty. U Stanfordu zase musím zmínit výbornou výuku a zázemí v technických předmětech.

Byl jste na těchto školách jediný Čech? Kdo byli Vaši spolužáci a jak jste se mezi nimi cítil?
Většinou kolem mě pár Čechů bylo, v průměru tak jeden na ročník a každý dělal úplně jiný obor. Neměli jsme zvlášť úzký vztah, možná tím, že na obou univerzitách panovala velmi přátelská atmosféra a nebylo nutné se držet jen mezi svými. Cítil jsem se mezi nimi fajn, všichni jsme se znali a rádi si popovídali česky.

Bakala Foundation je rodinná nadace manželů Zdeňka a Michaely Bakalových založená v roce 2007. Jejím cílem je dlouhodobě podporovat studenty na jejich cestě ke kvalitnímu vzdělávání a tím nejen pomáhat realizovat jejich sny, ale i zlepšovat společnost jako celek.

Jak američtí studenti vnímají Čechy?
Američané o Češích moc nevědí, někdo zná Jágra, jiný Masaryka, většina zná Prahu. Já jsem tam evidentně zanechal dojem, že Češi jsou vysocí a pracovití.

Mezi vaše zájmy patří obecně věda a technika, ale uvádíte, že vás baví průzkum vesmíru. Jak jste se dostal k těmto koníčkům?
Určitě na tom měli zásluhu rodiče, táta je amatérský astronom a rád mě bral do planetária a na hvězdárnu, máma zase jako elektroinženýrka pracovala na několika vědeckých družicích. Možná bych k tomu ale došel i sám, vesmír je obrovský a vysílání sond, roverů a astronautů pokořit hranice lidstva mě nepřestává fascinovat.

Sny? Poslat něco do vesmíru a přeplavat kanál La Manche

Na Yaleu jste založil studentský spolek Yale Aerospace, který vyslal několik balónových projektů na hranici vesmíru a v roce 2013 vyhrál v raketové soutěži Battle of Rockets. Na Stanfordu jste pracoval na designu, výrobě a testování nanosatelitu Discovery pro mezinárodní misi QB50. Jaký je Váš největší úspěch?
Já osobně beru za největší úspěch své studentské kariéry, že spolek Yale Aerospace, který jsem založil, funguje dodnes, a každý rok přináší cenné zkušenosti nové generaci studentů. Jsem rád, že se nám podařilo naplnit tento zájem a nastavit organizační systém tak, aby přežil svoje zakladatele, což je mezi studentskými organizacemi spíš výjimka. 

Do Evropské Kosmické Agentury jste se dostal jako stážista, jak se změnila vaše pozice? Co obnáší vaše práce v oddělení pro pozorování Země v ESA?
Jako stážista (Young Graduate Trainee) jsem pracoval na misi Gaia, kde jsem řešil jednu konkrétní anomálii. Když jsem získal pracovní pozici na misi Aeolus (Spacecraft Operations Engineer) v oddělení pozorování Země, na rozdíl od stáže jsem se stal opravdu členem operačního týmu a měl subsystémy, za které jsem byl zodpovědný. Hlavně jsem ale přešel od již letící mise k misi v přípravě, a zažil jsem tak jak pozemní testování, tak simulace a samotný start a orbitální kalibraci, což byl opravdu silný zážitek.

Čeho byste chtěl dosáhnout?
V profesním životě bych chtěl poslat něco do vesmíru, což už se mi v případě satelitu Aeolus splnilo, a dále bych chtěl založit úspěšnou firmu, na čemž v současné době pracuji. V osobní rovině bych chtěl mít rodinu, a přeplavat kanál La Manche.

Jaké to pro Vás bylo, když jste viděl obrázky z Marsu i se zvukem, které přinesl rover Perseverance?
Nepřestává mě fascinovat, že malá tečka na obloze je planeta, na které jezdí už několik roverů původem ze Země a to ještě umocněné tím, jak složité tyto systémy jsou, a kolik různých součástek, softwaru a dalších věcí může celé snažení zhatit. 

Kam se podle vás dokáže člověk ve vesmíru dostat?
V současné době spíš než fyzikální zákony svazují průzkum vesmíru veřejné rozpočty. Není nemožné, aby se lidé dostali třeba až do planetární soustavy obíhající jinou hvězdu, než je Slunce, pokud by se lidstvo do takového projektu pustilo.

„Věřím, že dojde ke kolonizaci Marsu“

Podaří se nám někdy kolonizovat jinou planetu?
Rozhodně. Věřím, že fascinace Marsem inspiruje tolik lidí, že nakonec na kolonizaci dojde, přestože to nejspíš bude dost hrbolatá cesta.

Je vesmír nekonečný? Neděsí vás představa, že nevíme, kde je mu konec?
Nedokážu si představit, že by vesmír byl nekonečný. Ale protože je jeho expanze rychlejší než rychlost světla, odpověď na tuto otázku se nikdy přímo nedozvíme. Spíš než konečnost nebo nekonečnost vesmíru mě děsí představa, že se srazíme s asteroidem, který na Zemi vyhubí lidstvo. 

Člověk má rád ohraničené věci. Je možné někdy najít konec vesmíru?
Myslím, že to možné není.

Jaká je budoucnost vesmíru?
Na to odpovím jen tím, že vesmír se bude v budoucnu dál rozpínat, na jiné předpovědi nemám kvalifikaci.

„Kvůli světelnému smogu Praha opravdu není ideální na pozorování hvězd“

Dokážete se zasnít při pohledu na oblohu?
Rád, zvlášť v odlehlých oblastech, kde jsou krásně vidět hvězdy, Mléčná dráha a Galaxie v Andromedě

Která místa v Praze máte nejraději a proč? Je nějaké místo, odkud lze pozorovat noční oblohu?
Mám rád Petřín a Kampu, kde jsem o volných hodinách na gymnáziu strávil spoustu času, také Kunratický les, v jehož blízkosti jsem vyrůstal. Kvůli světelnému smogu Praha opravdu není ideální na pozorování hvězd. Tak bych doporučil alespoň Štefánikovu hvězdárnu.

Jsme podle vás ve vesmíru sami?
Bylo by dost sebestředné myslet si, že zrovna my jsme ve vesmíru unikát inteligentního života. Ten nejspíš ve vesmíru někde existuje, ale tak daleko, že se o tom ani nikdy nedozvíme. 

Mezi koníčky řadíte také plavání, běh, cyklistiku, triatlon, horolezectví, bruslení, lyžování, volejbal a další sporty. Máte na ně čas?
V současné době mám na starosti jednoročního syna a dvouletý startup, takže na sport nemám tolik času jako dřív, ale snažím se zasportovat si alespoň jednou týdně.

Ve svém oboru jste kapacitou. Jaká je vaše ambice do budoucna?
To bych opravdu neřekl, naopak mám pocit, že v oboru jsem stále ještě nováček. Nyní se soustředím na rodinu a na firmu a co bude dál, se teprve uvidí. V každém případě se ale budu dále učit nové věci a pokořovat vlastní hranice.

Hodnocení článku je 96 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři

Štítky rozhovor, Mars, věda, technika, Jan Kolmaš, Praha

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.