čtvrtek 19. května 2022 Ivo

Vzdát kvůli komplikacím? To bych nebyl já. Jsem bojovník, říká Budějčák Martin Michek

Ještě před měsícem doufal Budějčák Martin Michek v napodobení a možná i vylepšení desátého místa v dakarské rally. Umístění mezi elitními jezdci mu ale bylo v letošním roce zapovězeno. Zkušený motocyklový závodník si během svého letošního putování Saudskou Arábií vybral komplikace snad za obě předchozí účasti. Jak se rodila cesta za 36. místem v letošním Dakaru, popsal Martin Michek v rozhovoru pro Drbnu.

Před rokem bojoval o život, letos vyrovnal český rekord na Dakaru. Život chci žít a ne jen prožít, říká Michek

Příběh, který by dal na dramatický film nebo knihu, jež byste přečetli na jeden nádech. Psal se červen loňského roku, kdy budějcký motocyklista Martin Michek během závodu v Dalečíně zkolaboval. S nefunkčními játry skončil v pražském IKEMu, kde...

Martine, když jsme tu seděli před rokem, bavili jsme se o tom, že jsi ještě pár měsíců před startem loňského Dakaru bojoval o život. Tehdy jsi s nefunkčními játry skončil v pražském IKEMu. Při loňském rozhovoru jsem ale netušil, že stejným tématem budeme začínat i letos…
Ano, trošku se vloni opakovala situace, o které mluvíš. Tentokrát to ale nebylo tak vážné. Bohužel pořád lítám do Prahy na vyšetření a dost mi to bere čas. Teď už víme, že tím problémem nejsou játra. Tím spouštěčem je něco jiného a společně s doktory chci přijít na to, co to je a co se s mým tělem děje.

Co způsobilo nejistotu, jestli letos do Dakaru odstartuješ?
Vlastně to samé, co rok předtím. Opět jsem prodělal kolaps, ale nebylo to tak vážné, jako v roce 2020. Sice jsem opět skončil opět v budějcké nemocnici, ale hned od probuzení se vše ubíralo správným směrem. Nevypadalo to, že bych měl umřít, tak jako předloni.

Nakonec ti zdraví dovolilo odstartovat. Jak moc ti zdravotní komplikace vzaly čas na přípravu?
Opět to bylo složitější, jelikož jsem si dva měsíce ležel a netrénoval jsem. I když jsme začali přípravu později, musím říct, že jsem letos cítil, že tu formu mám.

Takže ti s věkem síly neubývají?
Ne, určitě to tak necítím. Naopak se cítím daleko vyzrálejší, což soutěžící na Dakaru potřebují. Dálkové soutěže jsou skvělé v tom, že je potřeba najít ideální poměr toho bláznovství a vypnutí pudu sebezáchovy a zároveň potřebujete k úspěchu určitou vyzrálost. Každým odjetým ročníkem Dakaru člověk závodnicky zraje.

Na letošním Dakaru jsi zatím řešil nejvíce komplikací. Zažil jsi bloudění, technickou závadu na čerpadle, nehodu na dálnici v běžném provozu i vážný defekt na trati. Myslíš si, že právě díky té vyzrálosti jsi v průběhu závod nevzdal?
Při všech těch komplikacích jsem měl vždy nějaký impuls, který mi říkal, že to nemám vzdávat. Už jen kvůli týmu a fanouškům v Česku. Jsem bojovník, kterého jen tak něco nezastaví.

Pojďme tedy postupně. V úvodu jsi bloudil, čímž jsi ztratil nějaký čas. To bylo nic proti tomu, co tě čekalo v šesté etapě, kdy jsi havaroval při cestě na start. Co konkrétně se stalo?
Šlo o nehodu, která nebyla zaviněná mnou. Řidič jedoucí stejně jako já po dálnici si nejspíš vůbec nevšiml mé motorky a najel do pruhu, kde jsem jel. Abych zabránil nehodě, musel jsem zajet do takové otočky, která vede do protisměru. Ta byla lemována betonovým svodidlem. Zkusil jsem v té zhruba osmdesátikilometrové rychlosti zabrzdit, ale to moc nepomohlo. Na poslední chvíli jsem aspoň zvedl přední kolo, abych eliminoval škody. Byla to obrovská rána.

Co následovalo?
Vyletěl jsem na druhou stranu dálnice, kde jsem dopadl do pruhu, kde zrovna nejelo žádné auto. Díky bohu! Všechno jsem měl probroušené, ale nic vážného se mi nestalo. Motorka ale dostala hroznou ránu a škody nebyly úplně malé. Mimochodem, ten řidič si toho nejspíš vážně vůbec nevšiml, protože pokračoval dál. Motorku jsem tedy zvednul a jel dál na start. Už cestou jsem s týmem řešil, že je spousta věcí rozbitých a není v mé moci to sám dát dohromady. Tým rozhodl, že je pro ně prioritou, abychom dokončili oba jezdci, já i Milan Engel (pozn. red.: Oba jezdci startují za český Orion – Moto Racing Group). Proto jsme se s Milanem pustili na startu etapy do opravy. Je obrovský rozdíl, když na tom dělají dvě nebo čtyři ruce. Sám bych to opravoval dvě nebo tři hodiny. Takhle nám to zabralo třeba 40 minut. Jen díky tomu se mi podařilo dokončit etapu a udržet se po boku špičky. Nutno dodat, že mě bolelo celé tělo „jako čert“.

Pak následoval volný den a další smolná etapa, je to tak?
Ano, přesně tak. V sedmé etapě jsme měli stejně jako v předchozích raketový start. Opět jsem se pohyboval kolem desátého místa. Dobrý výsledek mi ale v závěru vzala porucha čerpadla, kdy se mi z ničeho nic zastavila motorka. Kdyby člověk věděl, že je to čerpadlo, trvalo by mu vyřešení závady pár minut. Jelikož jsem si na to musel přijít, tak to trvalo déle.

Jenže tím komplikace nekončily. V předposlední etapě jsi zažil velkou krizovou situaci a záhy ti jeden ze závodníků ukázal obrovské závodnické srdce. Popiš nám, co se v jedenácté etapě stalo.
V první řadě je potřeba dodat, že v ten moment jsem už věděl, že musím jet naplno. Pokud chci dobré umístění po předchozích problémech, musel jsem do toho dát všechno. Byl jsem v ten moment osmnáctý a měl jsem vidinu první patnáctky.

Jenže zhruba na stém kilometru jsem chyboval na pláni plné dun. V jeden moment jsem přejížděl velkou dunu zhruba stokilometrovou rychlostí, jenže slunce, které mi svítilo do zad, způsobilo jakési splývání a já si až na okraji duny všiml, že se pode mnou vlastně otevřela propast. Bylo to něco jako skok při skoku na lyžích. Měl jsem při tom sešupu hrozně moc času na přemýšlení.

Naštěstí jsem tu brutální ránu ustál a odneslo to „jen“ přední kolo. Dokázal jsem pokračovat ještě dvanáct kilometrů do Check Pointu, kde nám dává organizátor razítko, že jsem tamtudy projeli. Člověk v tom kontrolním bodě mi říkal, ať se podívám na to kolo, že je nebezpečné takhle pokračovat. Ráfek byl kompletně rozlomený. Zkoušel jsem to ještě nějak zachránit, páskami a podobně, ale nešlo to. Mluvil jsem proto s mým týmem, který by mi poskytl náhradní kolo, ale tím bych v závodě končil, protože nesmíme takovou pomoc využít. Až do poslední chvíle jsem to oddaloval a věřil jsem v to, že to půjde vyřešit nějak jinak. Pak ale projel poslední motocyklista a já už tomu přestával věřit. Sedl jsem si a jen jsem přemýšlel nad tím, že den před koncem Dakaru končím.

Najednou koukám, že ten poslední motocyklista se vrací směrem k nám. Zastavil a říkal, že má nějaké problémy s motorkou a že už nebude pokračovat dál. Abych byl konkrétní, byl to Ekvádorec Juan Carlos Puga Davila. Vrátil se proto, aby mi dal své kolo. Bez jeho krásného gesta bych skončil. Tohle je ten „duch Dakaru“. Juan Carlos je v mých očích neskutečný frajer a já mu za to hrozně moc děkuju. Mohl taky odstoupit, zavolat si asistenci a tím by to pro něj končilo. On se ale rozhodl pomoci někomu jinému. Byl jsem z toho vážně dojatý.

Jste v kontaktu i po Dakaru?
Když jsem dojel, tak jsem mu v bivaku donesl jeho kolo zpět a nějaké týmové věci na památku. On mi pak posílal fotku, jak je v našem oblečení. Už proběhlo i vzájemné zvaní na návštěvu, tak jsem mu říkal, že někdy za ním do Ekvádoru přiletím. Ještě jednou říkám, je to vážně frajer.

Co se ti honilo hlavou, když jsi nakonec po čtyřech hodinách čekání na pomoc dojel do cíle?
To je právě ono. Cestou do cíle jsem dojel některé motorkáře, kteří jeli na chvostu. V cíli jsem viděl, jak se radují a brečí dojetím, že dokončili etapu. Nešlo jim o výsledek, ale o dojetí. Účast na Dakaru je jejich splněným snem. To mi přišlo hrozně emotivní. Šel jsem jim pogratulovat.

Máš za sebou tři ročníky Dakaru. Dokážeš je porovnat?
Každý byl trochu jiný. Organizátoři se snaží pokaždé nakombinovat trať tak, aby měla náročnější trialové pasáže, ale také rychlé úseky. Právě rychlejší úseky mám radši. V těch horských proplétačkách je to vždy o ráfek a dá se poměrně dost ztratit. Každý rok se pohybujeme kolem osmi tisíc najetých kilometrů.

A když mluvíme o náročnosti, jak těžký byl ten letošní?
Patřil mezi ty těžší. Ono se to ale složitě porovnává. Celý den sedíte v sedle motorky, slyšíte jen monotónní zvuk motoru, který vám v uších zní i po dojezdu. Přijedete do bivaku, dáte si sprchu, najíte se a jdete spát. Ráno vstanete, někdy si prsty jedné ruky otevřete dlaň druhé, protože máte z předchozího dne prsty v křeči a zas jedete. A pořád dokola, dva týdny.

Co je vlastně takovým nejběžnějším jídlem, které na Dakaru jíš?
Všichni se stravujeme v takové společné jídelně. Někdy tam nabízí velblouda, kozu a podobně. Tohle si určitě nedávám. Na denním pořádku tam jsou třeba těstoviny.

Vnímal jsi na dálku podporu českých fanoušků?
Jasně, člověk se snaží všechny ty zprávy a komentáře od fanoušků číst. Úžasně to žene člověka dopředu. Pokud jsem někomu na jeho povzbuzující zprávu neodpověděl, omlouvám se, ale bylo toho tolik, že jsem to nestíhal. Proto si tu medaili, kterou jsem dostal v cíli, zaslouží i fanoušci, kteří celý tým hnali dopředu a novináři, kteří jim to nejpodstatnější přinášeli celý Dakar.

Ohodnoť článek

Foto Orion - Moto Racing Group

Štítky Dakar, Michek, motorsport, moto, závod, rally

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.