pondělí 1. března 2021 Bedřich

Z radnice do válkou zpustošeného Kosova. Základy svobodného státu nastavoval po ukončení konfliktu také bývalý český primátor

Pokud se podíváte do životopisu Martina Dvořáka, možná nabydete dojmu, že jednoduše všechno zmíněné nejde stihnout za jeden život. Dnes čtyřiašedesátiletý český velvyslanec v Kuvajtu se do povědomí široké veřejnosti zapsal hned po Sametové revoluci, kdy se stal prvním primátorem Hradce Králové v „novodobé“ éře. V čele města vydržel osm let. Poté nabrala jeho kariéra zcela jiný směr, když byl Radou Evropy vyslán do konfliktem zpustošeného Kosova. Tam postupně působil jako administrátor měst Istok a Djakovica a krátkou dobu také jako ředitel odboru rozvoje místní samosprávy v regionu Peč. Dnes je to zhruba dvacet let, co jeho mise OSN v Kosovu skončila. Na dva a půl roku v náročných podmínkách zavzpomínal nejen ve své knize Kosovo na vlastní kůži, ale také při rozhovoru s Drbnou.

Válka za nezávislost Kosova na Srbsku si vyžádala přes 10 tisíc životů, většinou kosovských Albánců. Osud více než 1600 nezvěstných zůstává neznámý. Boje skončily po 78 dnech náletů NATO, které bombardovalo srbské síly. Kosovo, ovládané Albánci, vyhlásilo nezávislost v roce 2008. Uznalo jej mnoho západních států, nikoli však Srbsko a jeho spojenci Rusko a Čína.

Martina Dvořáka jsme zastihli druhý lednový týden, kdy zůstával v domácí izolaci pro pozitivní test na covid-19. „Kdybych pozitivní nebyl, seděl bych v tenhle moment nejspíš v letadle do Kuvajtu,“ poznamenal při rozhovoru, který proto musel probíhat telefonicky. Právě v Kuvajtu je v posledních letech jako doma. V září 2017 byl jmenován mimořádným a zplnomocněným velvyslancem ČR v této čtyřmilionové zemi.

Pojďme se ale vrátit o zhruba dvacet let zpět, konkrétně do druhé poloviny roku 1999. Tehdy totiž bývalý primátor východočeské metropole kývl na nabídku, která se pro něho stala největší životní výzvou. „Jak se stane, že se bývalý český primátor ocitne v Kosovu? To je dlouhý příběh, který se pokusím shrnout do pár vět. V Radě Evropy existovala komora regionů, do které jsme měli právo nominovat nějaké zástupce. Jelikož jsme v té době neměli kraje, tak se kdosi rozhodl, že tam nominujeme představitele krajských metropolí. Nějak jsem se ocitl v pozici náhradníka člena komory regionů, ačkoliv jsem nikdy v Bruselu nebo Štrasburku nebyl. Když jsem skončil na radnici, tak Rada Evropy začala shánět někoho, kdo má zkušenosti s přechodným obdobím mezi totalitním a svobodným systémem. Ten člověk měl mít zároveň zkušenost s komunální politikou. Jelikož jsem byl na zmíněném seznamu, tak mi přišel dopis, kde mě žádali, jestli bych nevěděl, kdo by s těmito zkušenosti byl dostupný v České republice. Sebevědomě jsem řekl, že o jednom vím, že je zrovna volný a byl navíc primátorem. Ke všemu má nekomunistickou minulost a režim si zažil na vlastní kůži. Slovo dalo slovo a nakonec mě přijali,“ vzpomíná.

Uzavření dohody o podobě dočasné městské rady v Istoku.

Kosovo jako útěk od problémů

Už tehdy musel Dvořák absolvovat „byrokratické kolečko“, které zahrnovalo vyplnění spousty dokumentů. „Dokonce jsem tehdy musel poslat také snímek plic. Těžko říct, na co ho potřebovali. Všechny tyhle dokumenty poslali do sídla OSN v New Yorku, kde mě vybrali na návrh Evropské komise. Vše probíhali velmi rychle. Řekli mi, že mám odletět do Skopje a tam mě vyzvedne nějaké auto, které mě převeze do Kosova. Tak nějak to všechno začalo,“ doplnil.

Původně to byl kontrakt na půl roku, který ale Dvořák po dohodě s OSN stále prodlužoval na více než dva roky. Dnes se už netají tím, že mu rozhodování, zda nabídku přijmout, nebo ne ulehčila situace, ve které se nacházel. „Tehdy jsem tak trochu před vším tady v Česku utíkal, proto jsem s přijetím nabídky moc neváhal. V té době se tu přede mnou zavřely dveře magistrátu, na zastupitelstvech se bořilo to, co jsem roky budoval a prostě jsem se tu trápil. Živil jsem se tím, že jsem nabízel plakátovací plochy, což mě upřímně moc nenaplňovalo. Do toho začalo po osmnácti letech dožívat moje manželství. No, jednoduše, byl čas na změnu a Kosovo bylo ideální možností. V té době jsem si myslel, že právě odchodem do jiného prostředí se všechno vyřeší. To samozřejmě není pravda a vše mě časem dohnalo. To je ale zase jiný příběh,“ vzpomněl bývalý primátora Hradce Králové.


Hromadný hrob v Dubrovici a vypálená ulice ve městě Peć.

V říjnu 1999 proto nasedl do letadla směr dnešní Severní Makedonie. Z letiště ve Skopje se do Kosova přesunul automobilem. „Byl to velký šok. Je to situace, na kterou se člověk prostě nemůže připravit. Pokud se nepletu, v Saturninovi je použita věta „Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz.“ To se mi v podstatě stalo. Když všechny ty vymoženosti používáte běžně, vůbec by vám nemuselo dojít, že to nemusí být samozřejmostí v zemi, kde nejenže není žádná banka, nefungují platební karty a mobilní telefony, ale není tam místy ani elektřina nebo uhlí. Máte třeba byt, kde jsou kamna, ale nemáte si čím zatopit. Prakticky v té zemi nebyla žádná infrastruktura. Byly rozbombardované silnice, vypálené domy a podpálené mosty. Jednoduše obrovský kulturní náraz,“ popsal šok, který prožíval první dny. 

„Kdybych byl jako úředník OSN někde v kanceláři a bral za klidnou práci slušné peníze, tak by mi to nejspíš nedalo tolik, jako když jsem například v Istoku chodil pozorovat, jak přibývá počet opravených střech. Ono totiž po mém příletu bylo nějakých sedmdesát procent domů vypálených a tím pádem podstatná část obyvatel byla bez střechy nad hlavou. V té době jsem ještě netušil, jak kruté mrazy v Kosovu jsou. Aniž bych to věděl, měl jsem hlavní úkol – dostat co nejvíce lidí z těch rozbouraných domů pod střechu ještě před zimou,“ vzpomněl na jeden z prvních úkolů, který ho čekal.

Návštěva Bernarda Kouchnera (šéf mise UNMIK a budoucí francouzský ministr zahraničí) v Istoku.

Pokud nejde o život, jde o…

Sám v té době bydlel ve městě Peć, které bylo jakýmsi krajským střediskem. „Tam se na rozdíl od zničeného Istoku dalo nějaké ubytování sehnat. Každé ráno jsem jezdil na takový kopec nad Istokem, odkud jsem sledoval, jak se mění počet opravených střech na domech. Měl jsem pocit, že tahle práce má skutečně smysl, což mi místní dávali najevo,“ popisuje.

Jako člověk neznalý místních poměrů se musel rychle zorientovat v tom, kdo se s kým nemusí a naopak, kdo je s kým schopen vyjednávat. „Zpočátku jsem hodně bojoval s tím, že jsem se musel zorientovat v těch všech kmenech, klanech, Mandžupech, Bosňácích, Albáncích nebo Srbech. Ve své knížce několikrát popisuji, jak se mi vrátila vzpomínka na to, když jsem byl primátorem v Hradci a musel jsem absolvovat spoustu složitých vyjednávání. Na tyhle momenty z Česka jsem si vzpomněl, když jsem musel sestavit například místní radu. V ten moment jsem si uvědomil, že ty problémy jsou vlastně všude stejné, jen se odehrávají v jiných kulisách. Jen v Čechách nějak o nic nešlo. A pokud nejde o život, jde o… A právě, že v Kosovu často o život šlo,“ shrnul Dvořák nelehké začátky na Balkáně.

Celou misi v Kosovu popsal Martin Dvořák už v roce 2000 ve své knize psané formou deníku pod názvem Kosovo na vlastní kůži. I po dvaceti letech najdete publikaci v regálech některých knihkupectví. Právě v ní vzpomíná mimo jiné na to, jaké vystřízlivění ho v Kosovu čekalo.

Na návštěvě u vesničanů z hor. "Na koberci Bosňák Madžup a můj albánský partner Januz Januzaj (vlevo ode mě) a můj zástupce Patrice Mikanagu z Burundi," vzpomíná Dvořák.

„Upřímně, když jsem odlétal z Česka, neuměl jsem si představit, jak vypadá země po válce, kde nešlo jen o to něco dobít, ale zároveň vše zničit, vypálit a obyvatelstvo vyvraždit a zohavit. Po těch více než dvou letech v Kosovu jsem si jednou uvědomil, jak jsem se změnil. Jednou mi na meetingu hlásili, že se nějací chlapíci poprali v hospodě a konflikt skončil střelbou. Když jsme se dozvěděli, že to byli dva Srbové, tak jsme si oddychli, že tu nemáme další etnický konflikt, ale spíš hospodskou rvačku. Zlomovým momentem bylo, když jsme odhalovali hromadné hroby a na zemi ležela prostřelená lebka a já ji kutálel před sebou zjišťoval jsem, jestli v ní je projektil. To jsem pochopil, že se se mnou stalo něco, co není běžné a měl bych rychle vypadnout z Kosova pryč. Způsob vnímání reality se mi jednoduše změnil a určitě věci jsem neprožíval tak, jako bych je bral v Česku.“

Bývalý primátor devadesátitisícového Hradce Králové do zpustošeného Kosova dorazil jen pár měsíců po ukončení konfliktu. Válka v Kosovu totiž probíhala od února 1998 do června 1999. Konfliktu se účastnily ozbrojené síly Svazové republiky Jugoslávie na jedné straně a albánské Kosovské osvobozenecké armády. Konflikt doprovázely časté útoky na civilní obyvatelstvo, masakry, vyhánění a přesuny obyvatelstva.

„Celá ta mise mi dala jednu věc do života. Uvědomil jsem si, že lidé po celém světě, i přes menší či větší rozdíly, řeší stejné věci a fungují stejně. Řeší rodinné problémy, zamilovávají se a v každé společnosti funguje více či méně humanita. I v těch nejstrašnějších podmínkách, a teď mluvím nejen o Kosovu, ale třeba také Iráku, kde jsem byl na misi později, se rodí děti bez ohledu na válku,“ zamýšlí se Dvořák.

Fotka ze srbské vesnice Čerkolez. Komuna Istok sdružovala asi 30 vesnic v okolních horách zvaných “Prokleté”.

Rok 2021

Po dvaceti letech od konfliktu je situace v Kosovu víceméně stabilizovaná, i tak je ve vzduchu cítit napětí. A to především při setkání kosovských Albánců a Srbů. „Musím říct, že jsem celoživotně pozitivně naložen. Moje sklenice je vždy spíš poloplná než poloprázdná. Uvědomuji si, že s Kosovem je to proces na dlouhou dobu, ale i tak věřím, že je možné, aby obě etnika vedle sebe normálně žila. Možná trochu s naivně si představuji, jak se srbská dívka jednoho dne zamiluje do kosovského Albánce, budou mít svatbu a děti. Ještě předtím třeba začnou obchodovat Albánci se Srby a přijdou na to, že jim to docela jde. Ta cesta k tomu je však dlouhá, příkopy jsou hluboké a často zalité krví. Největším nebezpečím na cestě k tomu, o čem mluvím, je fakt, že jakýkoliv politik může vymalovat v očích svých lidí nepřítele tak, jak se mu zlíbí. Tím si samozřejmě získá podporu davů. Může začít hlásat například, že pokud má být v Kosovu dobře, nesmí tam být ani jeden Srb. Podobné věci jsou hrozně nebezpečné. Podívejte se do dnešní Ameriky. Na začátku mohou být slova a na konci vraždy,“ upozorňuje Dvořák.

V hlavě mu přitom utkvěl jeden z momentů, který ho i po dvaceti letech děsí. „Nedělám si iluze ani o jedné nebo o druhé straně. Každá strana si nese to své a vlastně v tenhle mement nechce usmíření ani jedna z nich. Příklad za všechny vám hned uvedu. Když jsme osidlovali Srby kosovské Osojane, tak s námi byl místní kolega Arif. Byl to kosovský Albánec. Jednou mi v autě říká, právě když jsme jeli z Osojane: „Hele, my s tím nemáme problém, klidně je sem přivezte. My si třicet let počkáme.“ To jsem se fakt vyděsil. Je vlastně celý tenhle konflikt v kostce.“

Srb Drago v ruinách svého domu ve vesnici Osojane​.

Pro člověka, který je zvyklý na to, že tresty určují soudy, mohlo být v té době také překvapením, jak silně je mezi místními zakotveno jakési právo pomsty či vendety. „Na celém Balkáně funguje zákon odplaty, což komplikuje celou situaci. Na druhou stranu, nemůžete přeci někomu odpustit, když se vrátíte z hor a najdete v domě podřezanou a zohavenou rodinu, včetně vašich dcer. I z toho důvodu opakuji, že se v Kosovu nesmí objevit nějaký nový lídr, který opět rozpoutá peklo. Vezměte si, že já jsem tam byl na přelomu tisíciletí, to je nějakých dvacet let. Je velkým úspěchem, že se tam dvacet let neválčí. Otázkou je, co se bude dít, až skončí všechny ty zahraniční mise OSN a podobně. To je otázkou,“ varuje.

I po dvaceti letech zůstává v kontaktu se spoustou lidí z Kosova. „Když se podíváte na můj Facebook, uvidíte tam spoustu albánských nebo srbských jmen. Velmi dobrý vztah jsem měl a vlastně pořád mám s mým albánským protějškem, který v té době kandidoval v místních volbách. Blízko mi byl také můj jazykový asistent, se kterým jsem stále v kontaktu. Naposledy mi psal včera, když se ptal, jak se mi daří a jak zvládám covid. Těch lidí je ale mnohem víc. Mise v Kosovu je jednoznačně nejsilnější etapou mého života,“ uzavírá.

Rozlučka v Istoku. 

V Kosovu byl Martin Dvořák po misi ještě jednou, když byl jmenován čestným občanem Istoku. To bylo zhruba tři roky po ukončení mise.

Od července 2003 pak působil v Iráku, kde jako jeden z českých expertů v rámci Přechodné koaliční správy pracoval nejprve v Basře na ustavení místní samosprávy v jižní části Iráku a posléze byl přizván do administrativního týmu Rady pro mezinárodní koordinaci v Bagdádu, kde pracoval jako zástupce ředitele odboru pro koordinaci dárců.

Od 1. dubna 2004 je zaměstnancem ministerstva zahraničí. Během posledních patnácti let se objevil v pozici diplomata ve Washingtonu či New Yorku. Naposledy v roce 2017 byl jmenován velvyslancem v Kuvajtu. Zatím poslední etapa jeho profesní kariéry končí v polovině letošního roku. Po návratu do Česka plánuje navázat na svou politickou kariéru. I z toho důvodu nevylučuje kandidaturu v podzimních volbách do Poslanecké sněmovny.

Hodnocení článku je 70 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto archiv Martina Dvořáka

Štítky Kosovo, Hradec Králové, Martin Dvořák, OSN, mise, válka, konflikt

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.