úterý 26. května 2020 Filip

Příběh z mise vojáka: Nevybuchlé miny a dovádějící děti

Co prožívají a vidí vojáci na misích? Jaké poznatky si z těchto misí odnášejí? Ptáme se vojáků různých národností a pro dnešní rozhovor jsme si vybrali nadporučíka britské armády, který mimo jiné dohlížel na odminování oblastí v Bosně a Hercegovině.

Kdo: Nadporučík britské armády
Oblast mise: Bosna a Hercegovina

Redakce nedostala povolení sdílet v rámci článku jméno vojáka.

V roce 2002 jste byl na mezinárodní mírové misi v Bosně a Hercegovině, tak zvané SFOR, která měla stabilizovat bezpečnost v oblasti. Co jste měl v popisu práce?
Dohlížel jsem na tzv. humanitární odminování, což byl jeden z úkolů SFOR, který měl za cíl minimalizovat dopady po skončení konfliktu. Měl jsem na starost například některé srbské sektory, kde jsme identifikovali oblasti s nevybuchlými municemi nebo nášlapnými minami.

Jak jste se o nevybuchlých municích a minách v krajině dozvěděli?
Byly nám buď nahlášeny, protože byly vidět, nebo došlo ke zranění místních lidí a nebo jsme o jejich umístění měli oficiální záznamy. Proto jsme také museli zpět a vyčistit to. Některé oblasti byly tak zarostlé, že se nedalo poznat, kde ty munice a výbušniny jsou. Takže to pak končilo tak, že jsme museli vyčistit vše v oblasti.

Pomáhali vám tedy i místní lidé v identifikaci nevybuchlých munic?
V tomto ohledu nám pomohlo vzdělávání místních obyvatel a dětí. Jezdili jsme po okolí a učili je, jak taková mina vypadá a že na ni nemohou sahat nebo si s ní hrát. Naopak jsme jim říkali, že pokud něco takového uvidí, musí nám to okamžitě nahlásit. Abych uvedl příklad, taková nášlapná mina může být celkem malá a někomu se to může zdát jako docela zajímavý kus kovu. Může být jasně zbarvená, může mít vyčnívající dráty a lidem občas připadá jako dobrý nápad do toho kopnout nebo to zvednout. Malé děti by si s tím mohly chtít i hrát.

Takže tyto věci bývají barevné?
V Bosně až tak ne, ale například v Afganistánu během sovětské okupace byly některé miny účelově barveny aby přitahovaly lidi. V Bosně se to nedělo, ale ukazuje to, kolik škodlivého toho může po bitvě zůstat a přitahovat pozornost. No a tak jsme se snažili vyčistit zaminované oblasti a zároveň vzdělávat lidi a říkat jim, kam nemají chodit. Nicméně tyhle věci se můžou samotné stěhovat, miny mohou být třeba zaneseny kvůli záplavám do řek a přesouvat se na jiná místa. Takže můžete mít například pole A, kde každý ví, že ty miny jsou, ale někde vedle je pole B, které může být určeno k zemědělství nebo rekreaci nebo pro cokoliv jiného a ty miny se mohou mezi nimi stěhovat. 

Jakým způsobem jste tedy místní vzdělávali?
Jezdili jsme do škol, dělali „roadshows“ a různé akce ve vesnicích a ukazovali lidem, na které věci si mají dávat pozor. Někteří lidé, kteří bojovali ve válce, docela věděli, co mají hledat, ale jiní byli příliš mladí a vyrůstali až po konfliktu. Další lidé zase před válkou utekli a postupně se vraceli. Stávaly se pak případy, kdy lidé přišli po dlouhé době zpět do svých domů a přišli o život, nebo byli vážně zraněni, protože v jejich domech byly nastražené bomby a tak podobně. Takže jsme měli hodně práce ty lidi vzdělat, od učitelů po rodiče a tak dále. Říkali jsme jim, že jestli jejich dítě přijde domů s malým šedým diskem, ať dítěti řeknou, aby to velmi opatrně položilo venku před domem, odešlo a zavolali nám. Díky tomu jsme pak mohli přijet se specialisty, kteří se s tím vypořádali. Jedna věc je, když tam tyhle věci jsou v období konfliktu, ale pokud máš stále zraněné lidi i po něm, hlavně zraněné děti, pak to začíná ovlivňovat rodiny a zvedá to vlnu antagonismu, kterou lidé cítili v průběhu konfliktu. Je to jako doutnající oheň, který může kdykoliv vzplanout. A co se snažíme dělat, je vypořádat se s věcmi, které tento oheň podporují, jako jsou třeba nevybuchlé miny. Bohužel ještě dodnes jsou některé zóny zaminované, protože jsou velmi těžko přístupné tak, aby se daly vyčistit.

Existují nějaké statistiky, které ukazují jaké skupiny lidí byly nejvíce ovlivněny těmito nevybuchlými minami? Byli to například více muži a chlapci, protože více pracovali na polích? Nebo to bylo spíše náhodné?
Tenkrát jsme statistiky měli a pamatuju si, že zásadně byly ovlivněny děti. Děti jsou zvědavé, všude běhají, honí slepice, hledají dřevo na oheň, což v některých oblastech není vůbec bezpečné. Pamatuji si, že jednu dobu se řešili i lidé, kteří chodili lovit do lesa, ale to bylo relativně malé číslo. Většinou tedy byly mnohem více ovlivněny rodiny, než ti muži, kteří v konfliktu bojovali. Někteří muži, se kterými jsem se potkal, věděli přesně kde ty miny byly, protože je tam sami položili. Takže pak říkali jo, tenhle břeh řeky je plný min, dal jsem je tam. Ale ženy a děti, které k té řece chodí, už to většinou neví.

Odnesl jste si z této mise něco?
Naučil jsem se, že je důležité si uvědomit, jaké pocity můžete jako voják vzbuzovat. Obléknout se do maskovacího oblečení, nosit zbraň, neprůstřelnou vestu, přilbu a ochranu očí je snadné. Můžeš tak vypadat velmi anonymně a vlastně docela děsivě. Navíc třeba naposledy, kdy byl někdo takhle oblečený, dělal věci, kvůli kterým místní lidé mají strach. No a tuhle zkušenost jsem měl v Bosně, ale později se ukázala pravdivá i při mých misích v Afganistánu. Naučil jsem se oblékat tak, abych vypadal co nejpřívětivěji. Například v Bosně jsem chodil do škol beze zbraně, helmy a tak podobně. V té době už jsme to ani nepotřebovali, ale vojáci jiných národností to nosili pořád. Snažil jsem se vypadat co nejméně jako někdo, kdo by je mohl ohrozit, protože pokud jste byli příliš „vojenští“, pak se tam o to víc projevoval strach.

Příběh z mise vojáka: Američané jsou zvířata, dáme jim bombu pod auto

Co prožívají a vidí vojáci na misích? Jaké poznatky si z těchto misí odnášejí? V dnešním rozhovoru se ptáme podplukovníka americké armády na jeho zážitky z misí v Iráku.

Příběh z mise vojáka: Tancující chlapečci a ženy v rohu pokoje

Co prožívají a vidí vojáci na misích? Jaké poznatky si z těchto misí odnášejí? Zatímco v minulém rozhovoru jsme se ptali důstojníka amerického námořnictva na jeho zážitky z Afghánistánu, v dnešním rozhovoru se ptáme podplukovníka nizozemské armády.

Příběh z mise vojáka: Studna a neviditelný Talibán

Co prožívají a vidí vojáci na misích? Jaké poznatky si z těchto misí odnášejí? Netradičním způsobem jsme se ptali na zážitky vojáků různých národností a v příštích několika dílech si budete moct přečíst výběr těch nejzajímavějších.

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo0 čtenářů

Autoři | Foto pixabay.com

Štítky voják, armáda, mise, Bosna

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.