středa 30. září 2020 Jeroným

Příběh z mise vojáka: Tancující chlapečci a ženy v rohu pokoje

Co prožívají a vidí vojáci na misích? Jaké poznatky si z těchto misí odnášejí? Zatímco v minulém rozhovoru jsme se ptali důstojníka amerického námořnictva na jeho zážitky z Afghánistánu, v dnešním rozhovoru se ptáme podplukovníka nizozemské armády.

Kdo: Podplukovník nizozemské armády
Oblast mise: Irák a Afghánistán

Redakce nedostala povolení sdílet v rámci článku jméno vojáka.

Co jste měl při misích v popisu práce?
V Iráku i Afghánistánu jsem byl zodpovědný za infrastrukturu, takže jsem se staral například o bezpečnostní opatření na základně. Ale konkrétně v Iráku jsme se také starali o některá místa mimo základnu, kde tehdy Nizozemsko mělo odpovědnost.

Začněme třeba v Iráku, setkával jste se v rámci vaší práce s civilisty?
Byl jsem v kontaktu hlavně s jednou místní rodinou. Naše základna byla v poušti blízko městečka, kde na jeho konci stála velká vodní nádrž. Z té nádrže jsme odváděli vodu k základně, ale abychom zajistili její nepřetržitý přísun, museli jsme každý týden platit 10 dolarů správci té nádrže. Navštěvoval jsem díky tomu správce a celou jeho rodinu celkem často u něho doma. Jako pro Nizozemce pro mě bylo zvláštní vidět, že kdykoliv jsem do domu vkročil s místním iráckým překladatelem, který mi překládal z arabštiny do angličtiny, mladé ženy v domě vždycky zmizely do ložnice. Dveře byly sice trochu pootevřené, aby ze zvědavosti mohly nakouknout, co se v hlavním pokoji děje, ale nemohly zůstat s námi. Matka rodiny ale v pokoji s muži zůstat mohla. Bylo jí dovoleno sedět na zemi v zadnější části pokoje. V západní kultuře bychom to považovali jako velkou neúctu k ženě, v jejich světě to ale znamenalo prokázání určitého respektu.

Měl jste někdy možnost rodinu navštívit sám, bez přítomnosti dalších místních?
Jednou se stalo, že na základnu přestala ze zásobárny přicházet voda. Nezbylo než se za rodinou urychleně vydat a problém vyřešit, čímž pádem nebyl čas zavolat překladateli, aby dorazil. Tou dobou už jsem uměl trochu arabsky a věděl jsem, že správce vodárny něco málo anglicky také umí. Byl jsem si tedy jistý, že to spolu zvládneme vyřešit i sami. Vtipné bylo, že když jsem tam přišel sám, bez doprovodu iráckého překladatele, ženy už pokoj neopustily. Všechny mi potřásly rukou, mluvily se mnou. Pro mě bylo hodně zajímavé vidět, jak zásadně se jejich chování změnilo ve chvíli, kdy v domě nebyl žádný jiný irácký muž. Jejich chování bylo hodně ovlivněno tím, co by si komunita o nich mohla myslet.

Řekl byste, že správce vodárny byl ve svém přístupu vůči ženám progresivní tím, že vás nechal s nimi mluvit? A neměl strach, že ho komunita odsoudí?
Řekl bych, že na místní poměry progresivní byl. Když jsem do domu přišel, nebyla tam jen jeho žena, ale i sestra, dcery a další asi tři nebo čtyři ženy. Ženy se dokonce přede mnou ani nezahalily, vedl jsem s nimi úplně normální konverzaci jako teď třeba s vámi. Další den jsem ale přišel znovu s překladatelem a byli jsme zpět v tom, kde před tím.

Příběh z mise vojáka: Studna a neviditelný Talibán

Co prožívají a vidí vojáci na misích? Jaké poznatky si z těchto misí odnášejí? Netradičním způsobem jsme se ptali na zážitky vojáků různých národností a v příštích několika dílech si budete moct přečíst výběr těch nejzajímavějších.

Přesuňme se teď do Afganistánu, měl jste na místě někdy podobnou zkušenost?
V Afghánistánu člověk jako voják ženy příliš neviděl, nemluvil s nimi a ženy se zase na nás ani nepodívaly. Navíc, i kdyby člověk s ženou chtěl mluvit, musel by se stejně nejdříve zeptat muže. V Afghánistánu ale nezažívají problémy jen ženy, jde to oběma směry, tedy i k mužům.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Například člověk, se kterým jsem v Afganistánu pracoval, se setkal s vůdcem nějakých šesti provincií a ten měl doma tak zvaného „bacha bazi“, neboli tancujícího chlapce. Tihle chlapci běžně v domě podávají čaj, ale oba asi víme, že to není to jediné, co dělají. 

(Poznámka redakce: Bacha bazi, neboli v překladu hra s chlapcem, je souhrn aktivit, mezi které patří například i sexuální zneužívání nezletilých chlapců staršími muži v Afghánistánu. Přestože bacha bazi a tedy zneužívání chlapců je v Afganistánu nelegální, nedaří se tuto praktiku vymýtit i kvůli její popularitě mezi bohatými muži)

Je hodně divné něco takového vidět, protože se to odehrává celkem otevřeně, nijak to neskrývají. Takže tam, kde se na ženu nepodívají a ani se nedotknou, pokud tedy není z jiné části světa, tak s chlapci to je úplně naopak. A je to něco hodně viditelného.

Je něco, co jste si z misí odnesl? Myslím tím nějakou zkušenost nebo postoj v rámci Vaší práce?
Pokaždé, když vyjíždím na misi, snažím se dozvědět alespoň něco o místní kultuře. Ne vždy je všechno tak snadno zjistitelné dokud člověk není přímo na místě, ale je dobré mít alespoň základní informace. Nejdůležitější ponaučení pro mě tedy bylo asi to, že pokud někam jedu, musím znát člověka, který mi bude schopný říct, co se v té zemi děje.

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo5 čtenářů

Autoři | Foto pixabay.com

Štítky Afghánistán, armáda, Irák

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.