Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Pokračovatelka Hany Hegerové

 
neděle, 16. srpna 2015, 14:44

Chtěla být sportovkyní nebo operní pěvkyní. Přitom její otec je milovníkem country a jako malá si pouštěla klasiku, aby se nakonec přiklonila k šansonu. Má totiž ráda humor a silné příběhy. Jejím snem je vydat desku u Supraphonu a mít koncert v Národním divadle. Holka z Votic, která na jeviště nevyjde bez rudé rtěnky. Teď se Dáša Zázvůrková chystá objet republiku s Jitkou Sedláčkovou a monodramatem Lidský hlas.

Proč jste se rozhodli Lidský hlas oživit?

To byl nápad Jitky Sedláčkové, přišla za mnou a říká Dášo, já to nechci hrát sama, chci se s někým v šatně pobavit, než se na závěr zavraždím. Jaroslava Adamová měla v Lidském hlasu písničky Edith Piaf, čili Jitka mě angažovala do role černého anděla, jsem její duše. Její prodloužená ruka, která se projevuje lidským hlasem v podobě zpěvu, zvuků na piano, ťukáním rytmů, ale i pohybem.

Museli jste hru přizpůsobovat pro dvě?

Přemýšleli jsme nad tím, jak nenarušit Jitčin herecký výkon. Nejspíš se to povedlo, protože pan režisér Petr Weigl mi po premiéře řekl: Dášo, to bylo skvělý, jaks tam nebyla. To je velká pochvala. Neruším, ale přitom tam mám svoji zásadní úlohu, která navodí jinou atmosféru a trochu to divákům odlehčí, není to jen zoufalství ženy, která se chce zabít, protože ji opustil muž a život se pro ni stal zbytečným.

Hru režíroval Boris Hybner, váš pedagog, shodli jste se?

Zavzpomínala jsem na studentská léta na hudební akademii. Boris je pro mě ztělesněním čehosi neuchopitelného. Na zkouškách jsme dlouho hledali tvar té hry, vztah nás dvou, propojení obou světů a myslím, že ve finále jsme se opravdu hezky sešli. Jitka si pohlídala svoji činoherní stránku, já jsem si nenechala moc mluvit do hudby, ačkoliv v něčem mi poradili. Jsem moc ráda, že přijali moji písničku Jazzovej anděl, kde jsem složila text i hudbu. Určitě půjde na chystanou desku.

Dagmar Zázvůrková, šansoniérka a herečka

Narodila se v roce 1981, dětství strávila ve Voticích na Benešovsku. Studovala nonverbální a komediální divadlo na pražské HAMU a italianistiku na FFUK. Byla členkou sboru hudebního divadla Karlín, účinkovala v několika muzikálech, od roku 2003 je externí členkou Divadla Semafor. Objevila se ve filmu Dobře placená procházka v režii Miloše Formana a ve Fotografovi Ireny Pavláskové. V roce 2010 vydala svou první a zatím poslední desku Ať trvají ty nymfy. Vystupuje se svým hudebním triem.

Kdy má vyjít?

Už mám nějaký materiál, ale nechci to uspěchat. Opravdu chci, aby to byly moje myšlenky, které mi jsou mi blízké. Proto teď spolupracuji s mladým autorem Martinem Blažkem, k tomu mám moje trio, přidávám kytaru a harmoniku, vzniká takový kvintet.

O šansoniérech se říká, že jsou to básníci. Píšete si texty sama?

Dokončila jsem zatím svůj třetí text. Jazzovej anděl, Napospas a ještě jeden překlad. Písničku od Dona McLeana Starry Starry night, kdysi ji nazpíval Pavel Bobek. On začíná Stále stejnou tmou a já zpívám Starry Starry night, nebe plné bílých hvězd. Chystám se být víc autorská. Jsem sice odkojená divadlem Semafor, pořád tam jsem v jedné dvou hrách, ale už ho opouštím a jako zpěvačka se trochu víc profiluju do moderního šansonu.

Považujete se víc za zpěvačku nebo herečku?

Absolutně za zpěvačku, herečka nejsem, ačkoliv mi to spousta lidí říká.

Přitom jste měla roli ve filmu Miloše Formana a nedávno i ve Fotografovi.

Hodně lidí reagovalo, že jsem tam byla přirozená, což mě bezesporu potěšilo a dalším rolím se samozřejmě nebráním. Přála bych si spíš je nazpívat titulní píseň k filmu nebo seriálu, vydat CD. Moje přání je, aby mi desku vydal Supraphon. Chci koncertovat, další sen je mít koncert v Národním divadle. Ale to vím, že se mi splní, třeba ne za rok za dva, třeba za deset let. Věřím na sny, přání a vymezení konkrétních cílů. Pokud za tím jdete, splní se to.

Často se o vás píše, že jste objev Miloše Formana. Neleze vám to na nervy?

Nevadí mi to, naopak je to hezké. Jen k tomu říkám, že to nejsem jenom já, v Dobře placené procházce hrála spousta lidí. Ale braňte se takový hezký nálepce, to bych byla blázen (smích).

Co přitáhlo zpěvačku ke studiu pantomimy?

Potřebovala jsem získat pocit volnost. Cítila jsem, že určitý potenciál mám, ale jsem nadaná spíš sportovně, než tanečně. Bála jsem se na jevišti udělat jakékoliv gesto, přišlo mi to trapný. Až Dana Hlaváčová, ke které jsem chodila na hodiny herectví, mi poradila, ať zkusím pantomimu, kde je akrobacie, technika pohybu, step, to všechno bych ke zpívání využila. Tak jsem to zkusila a vzali mě.

Také jste uvažovala o opeře.

Původně jsem na to myslela. Asi to bylo tím, že jsme chodila na zpěv k panu Jaroslavu Horáčkovi, který byl umělec v Národním divadle a úžasný člověk.  Představovala jsem si, že jednou budu Rusalka nebo Mařenka, ale myslím, že by to bylo velmi komické. Asi bych nebyla druhá Beňačková.

Proč myslíte?

Přišlo mi to moc vážné. Mám ráda humor, improvizování, jednotlivé písně, které si žijí svým životem. Hodím se spíš do kabaretu. A také ráda dělám svoje projekty, kde využiji všechny dovednosti, ve kterých se cítím svobodně. Uvědomila si, že nechci být součástí velkých těles. Jsem na volné noze, dělám s lidmi, které mám ráda a spolupráci si už nyní pečlivě vybírám. Nedávno jsem si uvědomila, že nemusím být u všeho a velmi jsem se díky tomu osvobodila.

Jak se zrodila vaše láska k šansonu?

Možná jsem k němu podvědomě tíhla pořád, ale zároveň jsem se utvrzovala v tom, že když přece nejsem herečka, nemůžu dělat šanson. A paní Hegerová je jen jedna. Nakonec jsem se k němu ale stejně dostala, jak mi tvrdila Dana Hlaváčová. Moje první deska byla spíš baladová šansonová, mám ráda texty, které něco vypovídají. Silné příběhy, které dojmou, ale také příběhy, v nichž nechybí humor. Proto jsem ráda, že si písničky začínám dělat sama, můžu do nich vložit svoje myšlenky. Navíc se pak texty nemusím složitě učit, protože je vlastně vím.

Takže si vás nemám představit, jak si jako malá pouštíte na vinylkách šansony?

Jako malá jsem si pouštěla Čajkovského B moll a opery, Brahmse, různou klasiku. Můj tatínek je nadšenec do country, to jsem moc nemusela, protože u nás hrálo pořád. Milovala jsem Helenku Vondráčkovou, Golden Kids a Jitku Molavcovou, která je zpěvačka, herečka, klaunka a výjimečná žena. Tehdejším pořadem Kabaret jsem byla odchovaná.

Semaforem jste si splnila sen?

Velký sen! S Jitkou Molavcovou jsem se setkala už v hudebním divadle v Karlíně, kde jsme se sešli v muzikálu Hello Dolly, ačkoliv jsem byla jen sboristka. Pak jsme se potkaly v Semaforu a v roce 2007 v Národním divadle v Dobře placený procházce, kde mi Jitka hrála tetu z Liverpoolu.

Vedli vás k hudbě odmala?

Pocházím z hudební rodiny. Táta je kytarista, fouká harmoniku, zpívá, učí se hrát na style kytaru a sám učí kytaru na základní umělecké škole. Měl na mě velký vliv, jako malou mě brával na kšefty a já už odmala věděla, že budu zpěvačka. Koketovala jsem také s atletikou, sprinty, ale myslím, že jsem si vybrala dobře, jako atletka bych už byla v důchodu.

Jaké má u nás šanson postavení?

Když se řekne šanson, hodně lidí si představí něco patetického, srdceryvného a oni se chtějí především bavit. Proto už ani nepíšeme na plakáty, že půjde o šansonový recitál. Nedávno jsme s Janou Malou dělaly šansonové revue a publikum se bavilo. Lidi se pak divili a říkali nám, že čekali něco vážnějšího. Šanson pro ně má podtext vážna a patosu. Ale co to je šanson? To je přece v překladu píseň. Pro mě je šanson píseň, která má melodii, zajímavou harmonii a potenciál něco posluchači sdělit. Chtěla bych tu udělat díru jako nová šansoniérka, za tím si stojím. Byť to osloví spíš menší skupinu, není to mainstream.

Jací posluchači vyhledávají vaše šansonová vystoupení?

Určitě ne teenageři, spíš od třiceti výš. Na české texty chodí lidi rádi, mohou je vnímat a prožívat. Tenkrát jsme volali paní Kubišové, jestli bych mohla zpívat Modlitbu pro Martu, divila se, že jsem první, kdo volá, jestli může zpívat její písničku. Bylo to zrovna v době, kdy umřel pan prezident Václav Havel. Režisér Petr Weigl vymyslel, že přijdu na pódium s růží, pozvednu ji nahoru, lehce se pokloním, položím ji na zem a začnu zpívat Ať mír dál zůstává. Přes polovinu sálu plakalo. Tehdy jsem měla, co dělat, abych to dozpívala. Mám pár takových textů, kde se lidi dojímají a pár, kdy se smějí. Ty protipóly mi jsou sympatické. Mám ráda texty, které něco řeknou, ovlivní člověka nebo mu třeba pomohou začít přemýšlet.

Chodí za vámi takoví lidé?

Dost lidí za mnou chodí s tím, že si ulevili, že je tu konečně někdo, kdo převezme štafetu po paní Hegerové. Nebo mě přirovnávají k Ljubě Hermanové, kterou jsem měla moc ráda. To je pro mě opravdu vyznamenání.

Měla jste možnost si s Hanou Hegerovou zazpívat?

Bohužel ne. Mám na ni ale jinou vzpomínku: byla se podívat v Národním divadle na Procházce a pak si mě nechala zavolat. Říkala jsem si Ajéje, to bude průser. Představila jsem se a paní Hegerová se ptá: Prosím tě děvče, kde tě vyhrabali? – Jak to myslíte? – No, kde seš? – V Semaforu. – Ten Jirka, holomek, má čuch na talenty. Dášo, vy jste přišla na jeviště a vy jste tam byla. Nemohla jsem z vás spustit oči. To když vám řekne paní Hegerová, měla jsem slzy v očích. Nesmírně si jí vážím a je to šansoniérka, kterou si pouštím velmi často. Zažila jsem její koncerty a je to pro mě škola, velká inspirace a nezapomenutelný zážitek.

Hojně se věnujete charitě. Nedávno jste organizovala koncert pro Ládíčka. Kdo to je?

Ládíček Šovkoplas je jedenáctiletý kluk, který trpí Duchennovou muskulární dystrofií, přestává chodit a zanedlouho bude potřebovat elektrický vozík. Vláďa je syn rodičů, se kterými jsem ve Voticích chodila na základní školu, a jejich dcera Adélka chodí ke mně na zpěv. Když mi řekla, že sbírá víčka pro Ládíčka, myslela jsem si, že je to nějaká hra, ale ona mě uvedla do obrazu a v prosinci jsem u nás na základní umělecké škole uspořádala první sbírku a přislíbila, že udělám koncert. Ten se uskutečnil díky divadlu Semafor a za podpory mých přátel, kteří vystoupili bez nároku na honorář.

S Janou Malou jste zase natočila lekce znakového jazyka.

Máme projekt Jana a Dáša a děláme stand-upy. Znakování byl jednorázový projekt pro Orbipontes, neslyšící i slyšící na to reagovali moc hezky. Obě skupiny pochopili, že jde o nadsázku, když třeba předvádíme, jak snadné je splést si špenát a sex. Šlo o to ukázat, že humor a lehké přešlapy v dorozumívání mohou být i ve znakové řeči. Charitativní akce dělám ráda, jsem jedna z patronek Nadace Slunce, která zpříjemňuje životy handicapovaných, čerstvě spolupracuji s Julií Růžičkovou pro Konto bariéry… Ale nedávno jsem si uvědomila, že nesmí být víc charity než placených koncertů. To bych si na nájem asi nevydělala (smích).

Kam dál?

Zemřel Ladislav Chudík, legendární primář Sova

pondělí, 29. června 2015, 16:51

Ve věku jednadevadesáti let dnes zemřel slovenský herec Ladislav Chudík. Představitel primáře Sovy v kultovním seriálu Nemocnice...

Stovky lidí přišly v Praze uctít památku padlých vojáků

sobota, 9. května 2015, 13:21

Několik stovek lidí přišlo dnes na pražské Olšanské hřbitovy na pietní shromáždění u příležitosti 70. výročí osvobození, které...

Praha si dnes připomene výročí 70 let od povstání i konce války

úterý, 5. května 2015, 09:18

Praha si dnes připomene 70 let od květnového povstání i konce války. Vzpomínkové akce se budou konat po celé metropoli. Večer je...

Rok 2014: Českou republiku navštívilo skoro třikrát více cizinců, než...

pátek, 1. května 2015, 15:09

Český statistický úřad zveřejnil data o cestovním ruchu v České republice za uplynulý rok. A jsou to velmi zajímavá čísla! Českou...

 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Lidl se po drsné reportáži České televize...

  • Pomalejší na Vltavě byli už jen couvající...

  • Malá chce jako ministryně pomoci zrychlit...

  • Licencování řidičů taxi: Figurant vyzkoušel...

 
 

O čem píšou další Drbny

Výstava fotografií Až do konce představuje péči o pacienty trpící nevyléčitelnou chorobou

Rozšíření povědomí o mobilní specializované paliativní péči, tedy péči o pacienta, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém stadiu. To je hlavním cílem výstavy fotografií nazvané Až do konce – moje práce v hospici. Uvedla to Lucia Kopřivová Markovová z Domácího hospice Jordán v Táboře.

Budějcká Drbna

TRAILER TÝDNE: O Halloweenu bude řádit nebezpečný psychopat s maskou

Psychopatický pacient uteče z léčebny, aby se naposledy setkal se svou dávno vyhlédnutou obětí. Ta ale na jeho příchod celou dobu čekala, a dokonce se na to vyzbrojila. Moment překvapení se konat nejspíš nebude. Kdo tentokrát vyhraje...?

Brněnská Drbna

Dvacet korun na hodinu. Parkování v centru Nového Boru už nebude zdarma

Parkování v Novém Boru už nebude bezplatné. Úpravu si vyžádalo snížení kapacity parkovišť v souvislosti s rekonstrukcí náměstí Míru. Na hlavním novoborském náměstí bude proto od 1. července možné zadarmo stát jen půl hodiny, pak už bude muset řidič zaplatit 20 korun za hodinu.

Liberecká Drbna

TRAILER TÝDNE: O Halloweenu bude řádit nebezpečný psychopat s maskou

Psychopatický pacient uteče z léčebny, aby se naposledy setkal se svou dávno vyhlédnutou obětí. Ta ale na jeho příchod celou dobu čekala, a dokonce se na to vyzbrojila. Moment překvapení se konat nejspíš nebude. Kdo tentokrát vyhraje...?

Olomoucká Drbna

Dopravní experti z Vysočiny a Dolního Rakouska si vyměňovali zkušenosti v Retzu

Již druhé jednání odborníků na silniční hospodářství z Kraje Vysočina a z Dolního Rakouska se uskutečnilo ve čtvrtek 21. června v rakouském Retzu. Tentokrát se diskutovalo o kvalitě novostaveb a také o rekonstrukcích dopravních komunikací.

Jihlavská Drbna

Sokolové v Královéhradeckém kraji potřebují na opravy desítky milionů

Sokolové v Královéhradeckém kraji potřebují na opravy chátrajících sokoloven desítky milionů korun. Tíživou situace někdy řeší převodem majetku na obce. V regionu je asi sedmdesát sokoloven, z nichž většina je ve špatném stavu.

Hradecká Drbna