Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

„Spousta lidí umí nadávat, ale jen málokdo něco strpět.“ Rozhovor s ženou oznamovatele korupce

 
úterý, 31. července 2018, 09:46

Začala jsem se bát po prvním telefonátu od policie: ‚Tak co, seš spokojenej? Seš hrdina, viď? Takže budeš za dvě hodiny u Billy, půjdeš k výslechu.‘ Když mi to manžel řekl, polilo mě horko. Asi poprvé v té věci jsem řekla své: ‚No to v žádným případě! Odvezou tě někam k Postoloprtům, tam ti daj kulku do hlavy a konec‘,“ popisuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org Eva Steinerová Kočinová, co také přináší život po boku whistleblowera (oznamovatele korupce).

Leo Steiner jako ředitel Odboru řízení programu ROP Severozápad v polovině roku 2012 veřejně vystoupil s tím, že program disponující 19 miliardami korun je dopředu vymyšlený a zorganizovaný tunel na evropské dotace.

Začal kolotoč policejního vyšetřování, mediálního zájmu i msty ze strany politiků Ústeckého kraje. Ale i ocenění za občansky odpovědný postoj – Nadační fond proti korupci Leo Steinerovi udělil Cenu za odvahu pro rok 2014.

O korupci, policii a nejkrušnější chvilce

Jak jste se dozvěděla, co se váš muž chystá udělat?
Cestou ze Slovenska. Muž mluvil o různých věcech a pak přišel s tím, že by se mě chtěl zeptat. Nebo spíš – že by se mnou chtěl o něčem mluvit. A pověděl mi, jak se rozhodl zveřejnit věci, které se dějí u něj v práci, které se týkají dotací a řízení a fungování úřadu ROP Severozápad. Spadla mi brada.

Byla to pro vás úplná novinka? Doma o tom nikdy nemluvil?
Nemluvil.

Ani nenaznačoval?
On je v tom zvláštní. Mnoho věcí doma neříká, a tak jsem se to naučila brát. Byla jsem tím samozřejmě překvapená. Ale zároveň jsem věděla, že to nemůže udělat jinak. Že si to nemůže nechat pro sebe. Ani by mě nenapadlo. A to je taková smyčka, protože bylo jasné, že říct, nebo řešit se to musí. A zároveň mi bylo jasné, že to asi bude svým způsobem rizikové. Potom se ukázalo, že to je ještě navíc nebezpečné, když opravdu vyšlo najevo úplně všechno…

Takže strach o manžela?
Měla jsem obavy, že si to nenechají líbit. Proč by si ti, kterých se to týkalo, měli nechat něco líbit? A navíc jsem si říkala: „Určitě to nemusí být hned, ale někdy to prostě přijde…“ Nevěřila jsem, že to zůstane bez reakce. Naštěstí – snad – to šlo všechno rovinou právní. Ano, bála jsem se, že mu někdo ublíží. Už i kvůli tomu, že od známých, kteří vidí do policejní práce, jsem zaslechla pár takových poznámek, jako jestli se o něj nebojím. Nebo že mu někdo ustřelí cosi a tak. Takže bylo jasný, že to není úplná legrace.

A reakce okolí?
Spousta lidí kolem si myslela, že to dělá „aby se ukázal“. Plus takové řeči, jakože vlastně i škodí. Bylo pár lidí – na mé gusto docela až málo, a nebyli to vesměs místní – kteří se ozvali a řekli: „Hele on je dobrej, držíme mu palce“. Nebo: „To je super, že vůbec je někdo schopný to takhle říct a jít do toho. A nemít z toho žádný prospěch.“ Ale víc bylo těch, co mlčeli. Téměř bych řekla taktně. Protože mě znali a tak radši mlčeli, ale možná si za rohem řekli, že fakt je „divný“. A proč to dělá? A co z toho asi má?

Jaká chvíle byla nejkrušnější?
Velmi nemile mě zasáhlo první setkání s policií. Když o poměrech na ROPu poprvé veřejně promluvil, říkala jsem mu: „Tebe když někdo někam odveze, já ani nebudu vědět kam, kdo to byl… Zavře se za tebou voda a já nebudu nic vědět.“ Takže jsem chtěla od první chvíle alespoň vědět, kam jede, alespoň do kterého města. Abych měla nějakou minimální představu, kde je.

A do toho přišel první kontakt s policií. Já už dneska nevím jméno toho člověka, ani odkud byl, protože těch policejních útvarů bylo několik. Těch, které se na něj obracely. Ten první mu volal: „Tak co, seš spokojenej? Seš hrdina, viď? Takže budeš za dvě hodiny u Billy, půjdeš k výslechu.“ Když mi to muž řekl, polilo mě horko. Asi poprvé v té věci jsem řekla své: „No to v žádným případě! Odvezou tě někam k Postoloprtům, tam ti daj kulku do hlavy a konec.“

Co jste udělala?
Volala známému na policii, jestli Leo musí k výslechu, nebo jestli ho může jako svědek odmítnout. Nikam nejel. Naštěstí tahle šílená zkušenost s policií byla jediná.

Takže na ten výslech manžel odmítl jet?
On se nekonal. Oni prostě potom volali, že nebude. Protože podle mě – ale to si jenom dovozuji – se začala všechna kola mlít a vlastně se nevědělo, co s tou situací. Na mě to působilo, když to řeknu laicky, že vlastně nevěděli, co s ním. Další setkání Lea s policií byla v podstatě na tajné, nebo přinejmenším neoficiální bázi. To znamená, že většinou se jejich setkání odehrávala v nějakých restauracích. Věděl sice s kým, ale že by to bylo oficiálně, že by byl předvolaný někam na policejní útvar, tak to z počátku nebylo.

Bála jste se?
Ano, bála jsem se. A bála jsem se docela dlouho. Nechci to dramatizovat, fakt ne, protože s tím člověk prostě musí žít. Za žádného hrdinu jsem ho nepovažovala. A věděla jsem, že mu nemůžu – ani by mě neposlechl – říct: „Zbláznil ses? V žádným případě nebudeš veřejně nic říkat…“ To neexistovalo. Bylo jasný, že to takhle bude.

Neskončit v „krabici do Singapuru“

Setkali jste se s nějakými výhrůžkami?
Já osobně ne.

A manžel?
No tak on asi jo… Jenomže on mi všechno doma nevypráví.

Něco jste vytušit musela…
Víte, já mu říkám idealista. A to neznamená, že by byl naivní. On má prostě ideu a je schopný za ni bojovat. A je čestný. Tentkrát v kauze ROPu to neudělal tak, že by si našel novináře, aby bylo haló v médiích. Nebo že by šel na ministerstvo to na ně takzvaně napráskat. Proto se mě dotýkalo, že ho nazývají práskačem. Udělal to tak, aby u toho byli ti, co se jich to týkalo, a zároveň to nemohli zazdít. Protože kdyby šel jen za svým šéfem, tak co mu asi řekne… To by ho opravdu možná zavřeli do krabice a poslali někam do Singapuru. Já nevím.

Jeho způsob řešení se mi líbil. Ale zároveň to s sebou neslo, že potom pokračoval ve svých diskuzích s krajem. Jezdil na zastupitelstva, tam s nimi diskutoval o odpovědnosti a dalším postupu kraje. Chtěl, aby se vymáhaly způsobené škody. No, vlastně diskutoval… Oni s ním moc diskutovat nechtěli a jak mohli, slova mu brali od úst. Asi i proto se nedal. Žádný chlap s trochou sebeúcty by si takové jednání nenechal líbit.

To už se o věc zajímala média…
Média, zejména televize, se o věc zajímala záhy po Leově vystoupení na Monitorovacím výboru ROPu. A k mému podivu se média o tuto kauzu zajímají dosud. Čas od času. Myslím si, že je to dobře. Není to jistě moje objevná myšlenka, ale média mají opravdu velkou moc a doufám, hlavně možnosti podpory. Podle mě, když lidi nebudou slyšet a nebudou se o těchto věcech nikde dozvídat, budou stále žít v tom, že „nojo, ti nahoře, to jsou prostě ti, co můžou všechno, a my malí nemůžeme nic a nemá smysl nic dělat“. Takže když se o tom ví a dost se to řeší, tak si myslím, že to je fajn.

Jak probíhaly debaty na krajském zastupitelstvu?
Vždycky se do Lea někdo opřel. Ať už to byl Oldřich Bubeníček (současný hejtman Ústeckého kraje za KSČM, pozn. red.), nebo současný místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna. Věčně něco bylo.

O tom, kdy ji manžel skutečně naštval

Jak dlouho jste se bála?
Období latentního strachu trvalo dlouho. Období toho akutního několik týdnů. Pak jsem si začala říkat:“Tak kdyby něco mělo být, tak už by to asi bylo.“

A co děti? Zaznamenaly něco ve škole? Mluvila jste o tom, že manžela nazývali práskačem, udavačem a podobně. Do dětského prostředí se tyto věci často promítají.
Moje děti nejsou jeho děti. Mají jiné příjmení než Leo. Adéla byla v té době malá a v jejím školním prostředí se to asi výrazně neřešilo. Adamovi bylo nějakých čtrnáct let. Určitě se ho to muselo nějak dotknout, protože ty výrazy, který se Lea týkaly, nebyly úplně ojedinělé. Ale zase – že by to se mnou můj syn nějak hodně rozebíral, to taky ne. Takže nemůžu říct, zda to na něj mělo nějaký velký vliv.

Přišla chvíle, kdy jste se na manžela zlobila? Přepadla Vás marnost, třeba když přilétlo nějaké zlé slovo…
To ne. Jen mě trochu naštval, když řekl, že nebude kandidovat za PROkraj do krajských voleb. Ptala jsem se: „A jako proč?“ Byl v tom zase ten jeho idealismus: „Protože by lidi říkali, že jsem ROP využil ke své politické kariéře.“ Ale já si myslím, že když mají lidi někoho zvolit, tak ho musí znát a musí vědět, co za ním je. Protože jinak volí ty, kdo nejvíc a nejdéle křičí. Takže to mě tenkrát naštval. A řekla jsem: „Víš co, už ti nerozumím. Nevím, proč by to mělo vadit. Pokud se snažíš pro Kraj něco dělat a chceš to dělat dál, proč bys neměl kandidovat?“

Pak dostal ocenění od Nadačního fondu proti korupci. A odměnu 100 tisíc korun. Jaké byly reakce?
Přijde mi, že to nikdo neví. Nijak jsme se tím netajili, ale zároveň to nikde nehlásali. Navíc – hned napsal kamsi do blogu, že část té sumy věnuje někomu, kdo přijde s podobnou věcí. To jsem mu tenkrát řekla: „To seš dobrej!“ A ne, že by se mnou chtěl o takovém kroku diskutovat (smích).

Zakletý Ústecký kraj a proč si vážit Prahy

Stoupl manžel ve Vašich očích tím, co udělal?
Asi trochu jo, ale ne příliš. Já jsem ho znala pracovně poměrně dlouho. Jako šéfa a člověka, který se pohyboval v oblasti, kde měl pod sebou spoustu lidí a dělal taky hodně pro charitu. Znala jsem ho a vážila si toho, jak pracuje. Stoupl však tím, že se nebál. Protože to bylo rizikový. Zároveň si myslím, že by bylo v přímém rozporu s jeho svědomím, kdyby to udělal jinak. Určitě si ho za to vážím. Ale že bych si řekla „tyyyyjo, to je úplně někdo jinej“, tak to ne. Tak výrazný ten pocit nebyl. Protože ho znám. On by to udělal znova. To jsem přesvědčená.

A Vy byste mu to znova odkývala?
Jak už jsem dneska řekla – on by se mě stejně moc neptal. Ale určitě bych ho podpořila. Protože si myslím, že jsou základní věci, principy, kterých bychom se měli držet my všichni. Nebýt slepí a do sebe zahledění, ustrašení. I když je to někdy těžké. Snad není klišé říct, že odvaha a pravda mezi základní společenské principy patří. A obdivuji ty, kteří jsou schopni se takových principů držet a prosazovat je. Nejen ve svém osobním životě, ale také veřejně. Protože kdyby toho nebyli schopni alespoň někteří, tak nevím, kam společnost půjde. Spousta lidí je schopna nadávat, ale málokdo je schopný něco strpět. Nebo být aktivní. A o tom to je.

Na co by měli připravit blízcí oznamovatelů korupce? Co Vás nejvíc překvapilo, co jste nejvíc nedomyslela, podcenila, nedokázala si představit?
Že se o to tak intenzivně zajímají média. Což je hodně dobře. Naopak bych třeba čekala víc podpory a víc pozitivních reakcí z bližšího okolí. Přišly odněkud zdaleka, zejména prostřednictví blogu a Facebooku, ale rozhodně ne v místě. Naopak. Možná je to začarovaným Ústeckým krajem. Je to asi ode mě ne úplně pěkný, ale řeknu to na sebe. Já svému muži říkám: „Pro Ústecký kraj je tě škoda“. Protože si myslím, že je to schopný a pracovitý chlap. A v našem kraji se na něj spousta lidí dívá pomalu tak, že jim bere chleba. Což mi přijde úplně šílený.

Místo abychom byli rádi, že někdo má chuť a jde do rizika… A pro ně je to vlastizrádce. Na druhou stranu je pravda, že je stále dost i těch, s nimiž spolupracuje, snaží se je podporovat či kteří se na něj obracejí, je-li třeba. Těší mě to. Jsou to lidé, kterých si i já vážím. A držím jim palce v jejich snaze dělat politiku a tvořit, měnit a nenechat věci být.

A ten vzkaz partnerům?
Připravte se na to, že třeba vaše okolí nebude schopno až tolik docenit, že váš muž či žena dělá věci bez přímého a zištného vlastního prospěchu. Prostě proto, že je to tak správně. A že spousta lidí vůbec neví, co s sebou takové jednání nese a co vše v životě jeho samotného a jeho rodiny ovlivní. A také to, že se tak váš partner či blízký člověk stane věcí veřejnou. Takže to bych asi vzkázala. A taky samozřejmě, že budete mít doma někoho, koho si můžete zase o kousek víc vážit. Protože to je dost odvahy, ať si říká, kdo chce co chce.

U nás se veřejné ocenění blízkého člověka moc nenosí. Ale pokud mohu, na konec bych ráda řekla, že mě těší pražské prostředí, společnost, která je v jistém ohledu otevřenější a aktivnější. Ať už jde o jednotlivce nebo o média. Lidí jako je můj muž si všimnou a umožní, aby si jich všimli další a další. Stokrát řečenou třešinkou na dortu jsou například nadační večery Nadačního fondu proti korupci. Díky kterým se lidé, kteří za sebou ve společnosti zanechávají stopu, mohou vzájemně poznat a vidět, že vlastní kůži na trh nenesli sami.


Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.

 


 

Kam dál?

Sexuální asistence není prostituce, vysvětluje terapeutka Lucie Šídová

neděle, 29. července 2018, 11:02

Sexuální asistence je i po třech letech stále kontroverzním tématem. Na jedné straně jsou cíloví klienti, kteří službu vítají....

Psovod není zaměstnání ale životní styl, říká o své práci Michal...

sobota, 28. července 2018, 09:26

Psi jsou nejen pro zábavu, ale také pro práci využíváni již stovky let. V současné době nalezneme psy u hasičů, policistů,...

Etický byznys funguje. Respekt a úcta je základ, říká...

středa, 11. července 2018, 12:31

Slyšeli jste už o Family Bakery? Již z názvu je patrné, že se jedná o rodinnou firmu. Pod tímto sympatickým názvem rozjela svůj...

Jednotné obaly cigaret? Neefektivní regulace, která omezuje svobodu...

neděle, 1. července 2018, 11:00

Tabákový průmysl zažívá těžké časy. Zdravotnické organizace stále častěji prosazují regulace, které mají spotřebitele odradit od...

 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • KOMENTÁŘ: Čeští vojáci v Afghánistánu;...

  • Zapomeňte na tištěné zpravodaje a turistické...

  • (NE)OBYČEJNÍ: Uvidím, kam mě koleje zavedou,...

  • Sobota se stala se šesti oběťmi nehod...

Reklama
 
 

O čem píšou další Drbny

Státní veterinární správa provádí více kontrol potravin. Závad je méně než loni

Dozor nad zdravotní nezávadností potravin živočišného původu je jedním z hlavních úkolů Státní veterinární správy. V jeho rámci provedli během šesti měsíců veterinární inspektoři přes dvacet tisíc kontrol. Podíl těch, při nichž byla zjištěna nějaká závada, oproti prvnímu pololetí loňského roku mírně klesl.

Budějcká Drbna

Sucho drtí jižní Moravu. V regionech začínají platit zákazy zalévání vodou z řeky nebo vodovodu

Lidé v Moravském Krumlově a okolí nesmí od pondělí brát z řek a potoků vodu na zalévání zahrad nebo napouštění bazénů. Odběr vody z řek je různou měrou omezený také na dalších místech v kraji, například na Blanensku, Boskovicku a v Brně. Jinde úřady zvažují další postup. Sucho trápí prakticky celý kraj.

Brněnská Drbna

S požárem na Kristýně bojovali hasiči z Česka, Polska i Německa

Vedle Ještědu zasahovaly hasičské jednotky v pondělí odpoledne i v rekreačním areálu Kristýna, kde vzplál travnatý porost. Na pomoc vyjely i jednotky z Německa a Polska.

Liberecká Drbna

Vojáci z Prostějova se vracejí do Afghánistánu, budou cvičit místní speciální jednotky

Výcvik speciálních vojenských jednotek afghánské armády Kandaku v provincii Herát na severozápadě Afghánistánu budou mít na starosti elitní vojáci z Prostějova. Posily, mezi kterými bude 42 vojáků z prostějovské 601. skupiny speciálních sil, do země dorazí na přelomu srpna a září, píše Právo.

Olomoucká Drbna

V Jihlavě by měl vzniknout logistický areál se sklady. Termín výstavby je zatím nejistý

V Jihlavě by mělo vzniknout další logistické centrum, stavbu plánuje pražská firma I.C.P. u Znojemské ulice. Záměr, jehož dopad na životní prostředí začaly prověřovat úřady, počítá se stavbou dvou velkých skladovacích hal s administrativním zázemím a parkovišti. Investor na dotaz uvedl, že pozemky už koupil. Termín výstavby se podle něj zatím upřesnit nedá.

Jihlavská Drbna

Za školní pomůcky utratí rodiče v září průměrně přes tři tisíce korun

Za školní pomůcky na začátku školního roku rodiče utratí letos v průměru 3078 korun, o sto korun víc než loni. Výdaje na vybavení rostou se stupněm školy, u středoškoláků jsou v průměru o více než sedm set korun vyšší než u žáků prvního stupně základní školy.

Hradecká Drbna